Článek
Jevištní podoba díla ve Státní opeře je ovšem také takřka koncertní. Smrt v bílé róbě a Oráč ve večerním smokingu deklamují ve statických postojích v prázdném, černě vykrytém prostoru na půdorysu světelného kříže, mírný pohyb dílu dodává decentně vedený pantomimicko taneční chór. Inscenace evokuje makabrální soudní přelíčení, jímž filosofující spor postav i celá opera vrcholí.
Emil Viklický zkomponoval až možná příliš prostou hudbu v sympatické snaze především uchopit a sdělit myšlenku traktátu. Zvukově nejpůsobivější, inscenačně však málo využité byly orchestrální mezihry a koncertantní kadence sólových nástrojů, které dále znejisťovali už tak zvláštní útvar z pomezí koncertu, kantáty, oratoria a opery. Naléhavě melodické jsou sborové pasáže, zvukově i významově často členěné na mužské a ženské hlasy.
Vlastní disputaci vedou Oráč se Smrtí melodizovanou deklamací, která však bránila pochopení řečeného. V tom shledávám hlavní problém opery, na jehož počátku ovšem stojí libretista, když vytrhl promluvy z logického kontextu celku a skladateli předložil jen jakési slovní symboly nedořečených sdělení. Proto ke kýženému dialogu vlastně nedochází, ten bylo třeba vést věcnými argumenty, nikoli jednotlivými slovy. Aleš Briscein měl těžší pěveckou pozici než Jana Sýkorová, oba však své party zvládli excelentně. Ženské sborové hlasy zněly ostře a sbor se dopouštěl temporytmických nesrovnalostí, proti předchozím inscenacím však byl připraven dobře. Podobně poškodili hráčské chyby pečlivé nastudování dirigenta Přemysla Charváta. Oráčem a Smrtí, stejně jako předtím Faidrou, nabídl Emil Viklický pozoruhodnou, byť opět diskutabilní novinku.
Emil Viklický: Oráč a Smrt libreto a režie: D. R. Parisek, dirigent: P. Charvát, scéna a kostýmy: J. Dušek, choreografie: P. Šmok světová jevištní premiéra 21.ledna 2003 ve Státní opeře Praha