Článek
Pod taktovkou čtyřiadevadesátiletého švédského dirigenta Herberta Blomstedta zazněla v první části Symfonie h moll, D. 759, Nedokončená Franze Schuberta, dvouvětá skladba, které si nesmírně vážil Antonín Dvořák. Toto romantické dílo překvapí už svou tóninou a neobyčejně tesknou atmosférou. Po přízračném úvodu v pianissimu hlubokých smyčců nastupuje hlavní myšlenka hraná hobojem a klarinetem. Pochmurná nálada se projasní teprve s příchodem vedlejšího tématu, které přináší rakouský lidový tanec ländler.
Na hře Vídeňských filharmoniků zaujme kultivovaná kázeň stmeleného kolektivu, který dokáže vytvořit příznivé milieu pro sóla dřevěných dechových nástrojů a podpoří jásavý zvuk žesťů. Přitom neztrácejí smysl pro vycizelovaný detail. Potemnělou náladu první věty vystřídala lyrická část druhá, která je překrásnou ukázkou skladatelovy bezbřehé melodické invence.
Druhá půle večera patřila Symfonii č. 4 Es dur, zvané Romantická Antona Brucknera. Tento rakouský skladatel spojených s Lincem a Vídní žil ve stínu svých vzorů Richarda Wagnera a Ference Liszta. Od nich převzal smysl pro monumentalitu, kterou přenesl do svých symfonií.
Ta by při povrchní interpretaci mohla sklouznout do hlučné šedi, která by se po chvíli proměnila v nudnou letargii zdlouhavého večera. Ne tak v podání zkušeného dirigenta Blomstedta, který přes svůj pokročilý věk dirigoval zpaměti a kupodivu bez taktovky. Jeho úsporná gesta působila na Vídeňské filharmoniky téměř magicky, takže rozvinuli plnou dynamickou škálu symfonického zvuku.
Patrné to bylo zejména ve třetí větě, kde se v žestích a lesních rozích objevovaly jakési otázky a odpovědi, jimiž se při lovu dorozumívají jeho od sebe vzdálení a za stromy krytí účastníci.
Určitě stálo za srovnání umění Vídeňských filharmoniků s výkonem České filharmonie, jejíž páteční koncert na Dvořákově Praze řídil Tomáš Netopil. Každé je jiné a Češi se nemají za co stydět. V druhé části večera přednesli obdobně rozlehlé dílo, Druhou symfonii Sergeje Rachmaninova.
Zatímco zvuk „Vídeňáků“ je kompaktnější, zkázněný velkou interpretační tradicí, Česká filharmonie vyniká individuálním projevem, který více osloví lidská srdce. Patrné to bylo na třetí větě, jejíž tklivá melodie se stala základem několika hitů populární hudby.
Právě tato rozmanitost středoevropského hudebního prostoru, která vychází z kořenů národní hudby, přináší neopakovatelnou originalitu, kterou nelze ničím napodobit.
Může se vám hodit na Seznamu: