Článek
S Okamžitým filmovým orchestrem hrajete patnáct let. Jaký je koncept tohoto zajímavého tělesa?
Už podle názvu je patrné, že se okamžitě přizpůsobí jakémukoli filmovému projektu. Je převážně autorský a velmi flexibilní. Někdy je to jazzband, jindy bigband se smyčci, někdy celý symfoňák a jindy větší jazzrocková kapela. Kombinují se styly, což mi umožňuje pracovat s různými výrazovými polohami, jako třeba s elektronikou a taneční hudbou.
Začátkem února se strhne "blázinec" kolem nového filmu Goyovy přízraky Miloše Formana. Jak jste se dostal ke spolupráci s ním?
Jednou mě viděl přítel a životní učitel Libor Pešek na festivalu v Karlových Varech. Seznámili jsme se, dlouho si povídali, až jsme se nakonec spřátelili. Když zjistil, jak trpím českým "peklem", tak mi jednou povídá: Jedu za Formanem do Španělska, točí film o Goyovi. Varhane, nemáte nějakou hudbu, která by se k tomu mohla hodit? ¨
Za dva dny jsem dal dohromady orchestr, natočil muziku a dal mu ji s sebou na CD. Formanovi ji Libor Pešek pustil v autě a jemu se moc líbila. Nakonec mi sám Forman zavolal, že mi zařídí vízum, abych se přiletěl do New Yorku podívat na film. Ale nebylo to ani pak lehké, musel jsem ustát tlaky. Ty jsou v Hollywoodu fakt velký.
Hudbu skládal i španělský tvůrce José Nieto.
Původně měl jako hlavní psát hudbu on. Pěkně se mi tlačil na záda. Musel jsem ho předčít svou pracovitostí, nosil jsem Formanovi pořád další hudbu. Vždycky jsem odjel do Prahy něco natočit se symfoňákem a zase jsem jim to přivezl zpátky. Celou dobu jsem nevěděl, jak to dopadne. Teprve na konci, po půl roce, jsem se dozvěděl, že jsem jediný, kdo bude v titulcích. To bylo velké vítězství. Finální verzi jsme pak natočili v londýnském studiu Abbey Road, kde jsem dirigoval London Symphony Orchestra. Byla to výborná práce.
Studoval jste nějaké podklady, než jste začal na Goyovi pracovat?
Prostudoval jsem dobovou španělskou muziku, což je těžké, protože tady v knihovně nic není. Nějaká jména jsem konzultoval s různými profesory z konzervatoří. Byl jsem i za Vladimírem Frantzem, který má encyklopedické znalosti a spoustu desek. Na základě toho jsem si udělal obrázek o tom, co by film potřeboval -dodat tu křesťanskou mystiku.
Celý film je pro mě o víře. Líbí se mi Goyovy fantasmagorické vize. Jak měl mrtvici, tak ohluchl a ještě víc se uzavřel do sebe. A začal vidět běsy. Žil v rozporu. Na jednu stranu kritizoval církev a aristokracii, na druhou se hřál na výsluní dvora a strašně rád žil aristokratickým způsobem.
A vaše běsy...
Přiznám se, že kromě tvorby hudby nemám na nic jiného čas. Jedu jako stroj. Jsem extrovertní dirigent a introvertní skladatel. To jsou dvě polohy, odděluju je. Nazval bych to hudebním autismem.
Pracovat s Formanem je jistě obrovská výzva a prvotřídní škola. Je hodně náročný?
Je výborný v tom, že hledá neobvyklá řešení. Nespokojí se s něčím, co je poplatné módě. Když stříhá, tak stříhá v kuse půl roku. Střihne si první verzi, a pak jede od začátku celý film, od pondělí každý den. V pátek si ji nechá vypálit na DVD, odjede na venkov, kde odpočívá, prohlíží si to a dělá si poznámky. V pondělí přijde do studia s tlustým fasciklem napsaných poznámek a zase celý film jede znova. Takhle to dělá, dokud to není hotové a dokud s tím není spokojený.
V lednu jste hrál s extravagantní zpěvačkou Vladivojnou La Chiou. Koncert měl obrovský úspěch. Jak se skladatel a dirigent Okamžitého filmového orchestru dostane k této výstřední umělkyni?
Viděl jsem ji na koncertě. Líbí se mi, že je osobnost, která má své názory a image. Tohle v dnešní společnosti chybí, protože mainstreamové sdělovací prostředky pořád bohužel těží z totalitních hvězd. Necinkal jsem klíči na Václaváku, abych poslouchal výtvory Michala Davida. Divím se, že lidé nechtějí něco nového, že se neustále vracejí k totalitním hvězdám. Snad s výjimkou "profíka" Karla Gotta, který je národní ikonou, mi to děsně vadí.
Nic avantgardního a pěkného jako Vladivojna se do televize nedostane, protože to by ji museli zařadit do škatulky a udělat z ní hodnou, napomádovanou a blbou blondýnu, která by dělala, co se jí řekne. A to se u ní naštěstí nedá.
Říkáte, že rád provokujete...
Když někoho provokuju tím, jak vypadám nebo co říkám, tak přesně vím proč. Mám rád cílenou tvůrčí činnost. Chci, aby lidi nepapouškovali po Paroubkovi, ale aby sami přemýšleli nad tím, co je pro ně dobré a co je pro ně pravda. Tolik let po revoluci, a hnije to tady.
V Americe by se nikdy nestalo, že by nebyla skoro rok vláda. Vědí totiž, že součástí dobrého rozhodnutí je i časový limit. Kdežto tady na bezvládí tratíme všichni. Nechápu, jak si Paroubek může dovolovat furt stát jako balvan v cestě k tomu, aby se něco změnilo.
Kde se stala po revoluci chyba?
Do důsledku se neudupala komunistická strana. Měla se postavit mimo zákon a její majetek se za dozoru celé veřejnosti měl rozdělit. Jenže vláda národní tolerance a komunisti si to mezi sebou nějak vykšeftovali. Zkrátka klasický český "já na bráchismus". Mrzí mě, že tady není profesionální čest. Asi jak lidi nemohli čtyřicet let, tak teď chtějí rychle peníze, chtějí vládnout a netuší, že všechno musí projít vývojem. Bylo by lepší se do důsledků vypořádat se strašidly minulosti.
A umělecká branže?
Vidím to i ve filmové produkci. Dnešní generace režisérů mého věku si jako skladatele nebere někoho, kdo to vystudoval. Vezmou si popíkáře, co má vysmaženej ksicht přes média. Filmová hudba je symfonie, velká klenba, a tím způsobem se musí uvažovat. Ne že to bude sled hovadin, které mezi sebou nemají žádnou souvislost.
Trend, který nastal, bych nazval: Doba malých lidí. Proti tomu bych chtěl bojovat, a proto se kamarádím s Vladivojnou a proto zhudebňuju Havlovu poezii a proto dělám s Formanem. V Česku to vypadá jako v 50. letech. Akorát teď je tady myšlenková totalita. Všichni by chtěli jezdit po dálnici a zapomínají, že vedlejší cesty jsou bezpečnější, není tam tak narváno a ještě tam můžou něco hezkého vidět. Je to neštěstí celé společnosti. A až se tohle vyčistí, mohly by přijít příjemnější 60. léta. Doufám, že se toho dožiju.