Hlavní obsah
Václav Marhoul na festivalu v Benátkách. Foto: Reuters

Václav Marhoul: Reprezentujeme Česko. Chci si to užít

Po pětadvaceti letech se do soutěže prestižního benátského festivalu dostal český film. Válečné drama Nabarvené ptáče jako svůj třetí celovečerní snímek natočil Václav Marhoul.

Václav Marhoul na festivalu v Benátkách. Foto: Reuters
Václav Marhoul: Reprezentujeme Česko. Chci si to užít

Kdy jste poprvé četl Kosińského knihu?

Až v roce 2006. Během komunismu byla zakázaná, v Česku poprvé vyšla v roce 1993 a tehdy mi unikla. Jeden z mých přátel mi o patnáct let později řekl, že četl skvělý román od Jerzyho Kosińského. To jméno jsem znal díky filmu Byl jsem při tom. Tak jsem vyslal svou asistentku, aby mi Nabarvené ptáče koupila, a po třech stránkách jsem se rozhodl, že by z toho měl být film.

Kosiński byl Polák, žádná polská produkce se ovšem do filmu zapojit nechtěla.

Ano, Polsko má s tou knihou problém kvůli samotnému Kosińskému. On byl velmi komplikovaná osoba, dobro a zlo v jednom těle, lidem pomáhal i ubližoval. Byl to klaun. Lhal, vtipkoval…

Nabarvené ptáče vyšlo v roce 1965 v USA a podle mne v době vydání knihy chtěl, aby se na něj zaměřila pozornost, a tak těm naivním Američanům řekl, že to je jeho autobiografie. A oni tomu věřili a z knihy se stal bestseller. Když pak Kosiński v osmdesátých letech přijel do Varšavy, vesničané z jihu Polska mu dali najevo, že lže.

Věděli, že válku prožil s rodinou, ne sám jako chlapec v Nabarveném ptáčeti, a že je vesničani zachránili, neubližovali jim. Ale faktem zůstává, že Kosiński válku zažil jako dítě a že se pořád bál, že je nacisti najdou a zabijí. Jako umělec byl velmi citlivý a onen stres války se stal zdrojem jeho knihy.

Jenže Poláci si myslí, že ta kniha je přímo o nich. To ale není. Ani v ní, ani v mém filmu není naznačeno, že by se něco odehrávalo v Polsku. Kosiński píše, že vesničané mluví velmi zvláštním jazykem. Přesto představuje Nabarvené ptáče v Polsku problém. Volal jsem šestnácti tamním produkčním společnostem kvůli koprodukci a všechny odmítly. Stále nemáme ani polského distributora.

Máte nějakou osobní zkušenost s holocaustem?

Bohužel ano. Jsem typický Čech, to znamená, že jsem zčásti Slovan, Němec a Žid. Část židovské rodiny mé matky žila na přelomu devatenáctého a dvacátého století ve Vídni a vím, že osmnáct jejích členů zemřelo v Treblince v roce 1943. O svých židovských kořenech jsem dlouho nevěděl, můj děda o nich nikdy nemluvil, až do posledního večera svého života.

Když jsem pak pro Nabarvené ptáče točil scény z transportu, ve kterém se lidé mačkají jako dobytek, asi hodinu jsem nebyl schopný režírovat, protože jsem brečel. Místo komparzu jsem v tom vlaku totiž viděl svou rodinu.

Proč je film Nabarvené ptáče černobílý?

Měl jsem pocit, že kdyby ten příběh byl v barvě, nebyl by pravdivý. Nemyslím věrný, ale pravdivý. V barvě by příběh ztratil určitého ducha.

Takže to není proto, aby násilí nepůsobilo příliš explicitně?

To ne. Spíš na to měly vliv dokumenty o druhé světové válce. Většina z nich je černobílá a my jim věříme, jsou věrné. Můj film je fikce, ale černobílá zvýrazňuje pocit, že se to mohlo stát.

Jak jste se rozhodl, kolik budete mít ve filmu epizod a kolik násilí?

Kosińského kniha je dost repetitivní. Například vesničani se chlapce pokusí dvakrát utopit. Já to natočil jen jednou. Ze scénáře jsem takhle vyhodil spoustu scén, v nichž se hlavního hrdinu snaží někdo zabít.

Pak jsem spojoval některé postavy, jiné jsem aktualizoval. Jakákoli dobrá adaptace je taková, která ve vás vyvolá stejné otázky a emoce jako kniha.

Jak si užíváte pobyt v Benátkách?

Přijel jsem až den před premiérou, po dvou měsících to byl můj první den volna. Strávil jsem ho se svým štábem, popíjel jsem víno.

Vím, že Nabarvené ptáče je první český film v soutěži po mnoha letech. Ale nic nečekám, a když mi lidé říkají, že musím být nervózní, odpovídám: Proč?

Je to už teď velký úspěch nejen pro mě, ale pro celý český film. Reprezentujeme tu Česko a chci si to užít.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků