V muzikálu s písněmi Lucie si všichni notují

Na české hudební scéně je jen málo tak charakteristických hlasů, jakými disponují zpěváci Lucie David Koller a Robert Kodym. Jejich party si v Karlíně rozdělili Václav Noid Bárta, představitel Daniela, Barbora Poláková v roli Lucie, ale i Jiří Korn (šéf tiskárny), Pavel Liška (Jáchym) a sbor. Všichni je díky svým pěveckým kvalitám zvládli výtečně či přinejmenším obstojně. Platí to i o Pavlu Liškovi, jehož podání Panice vcelku důvěrně odpovídalo frajersky recitovanému zpěvu, s jakým tu skladbu v Lucii zpívá Kodym.

Připočteme-li fakt, že do muzikálu vybrané písničky jsou ve většině léty prověřené hity a Martin Kumžák, Jan Valta a členové Lucie přidali při přípravě jejich orchestrace citlivě další nástroje i funkční práci s hudebními tématy, byla tato složka představení opěrným bodem, který zakryl i méně plynulé pasáže příběhu.

Jeho autor Tomáš Belko jej vypráví ve dvou časových osách, které spojuje tak přirozeně a nenásilně, že se v něm není možné ztratit ani při opakované nepozornosti. Možná by mu dokonce slušelo méně polopatičnosti či dohrávání a dovyprávění situací až do konce. Kouzelně totiž působilo třeba Rodenovo prohození nadávky „krávo“ směrem k Báře Polákové, která se stejnojmennou písničkou dříve uspěla u posluchačů mimo muzikál i skupinu Lucie.

Chápeme-li však muzikál jako oddechový žánr, v tomto případě opřený o hity slavné české kapely, pak v něm byl vyloženě navíc jen dlouhý dialog Pavla Liška s diváky, z něhož se vyklubal prolog k písničce Panic. Přitom spíš vypadal jako úsek, kdy se za spadlou oponou chystá cosi „velkého“, což se ve skutečnosti nestalo.

Velká scéna karlínského divadla představuje past, do které bývá těžké se nechytit. Autoři scény, filmových projekcí, světelných efektů i kostýmů se jí ale vyhnuli. Své disciplíny spojili v jeden absolutně funkční celek a ještě k tomu společně s režisérem a jistě i libretistou Belkem hýřily nápady.

Na pódiu tedy tančili medvídci, kočky i králíci, sněžilo i zářily hvězdy, a když vzduchem létala Lucie v podání Báry Polákové, bylo to ukázkové splynutí jedince s velkým prostorem, jenž přitom mohl být onou nevyužitou pastí.

Speciální pochvalu zaslouží choreograf Pavel Strouhal za to, že obloukem obešel časté bolesti českých muzikálů, sice bezhlavé poskakování tanečníků na scéně. V karlínském představení by se takové okamžiky daly spočítat na prstech jedné ruky. Místo nich docházelo na nápaditá taneční čísla jednotlivců i celého týmu, často při sborovém zpěvu.

První část muzikálu dala velký prostor činohře. V citlivě vybraném týmu umělců tak excelovali zejména Karel Roden, Pavel Liška, Jiří Korn i Bára Poláková. Bárta v tomto ohledu trochu zaostával, nicméně naprosto zářil jako zpěvák. Jeho rockový projev hodně připomínal koncertní syrovost písniček Lucie.

Ve druhé části děj příběhu zvolnil a tvůrci nakladli větší důraz na písně. S blížícím se koncem představení pak v podstatě sázeli jednu za druhou. Nepůsobilo to přitom bezradně, takže zatímco příběh trochu ztrácel na dynamice, představení gradovalo jako koncert.

Možná díky silnému obsazení, možná kvůli skvělým písničkám a jistě kvůli vizuálnímu ztvárnění a chvalitebnému příběhu - v každém případě vznikl hit muzikál, který nemá zásadně slabých míst a notují si v něm herci, zpěváci i tanečníci.