Článek
U zobrazené nahoty je vždy důležité určit si pomyslnou hranici mezi pornografií a uměleckým aktem. Odborník na tuto problematiku na slovo vzatý Jan Saudek rozdíl kdysi charakterizoval tak, že na pornografický snímek se člověk podívá jednou a nic už ho nenutí se k němu podruhé vrátit. Akt by měl podle něho naopak skrývat několik vizuálních i duchovních rovin.
Právě Saudek je mistrem kumulování několika významů do jednoho, na první pohled transparentního snímku. Jeho ženy, i když nesplňují striktní diktát soudobého modelingu, jsou krásné. Především tím, že našly odvahu zapózovat v provokativních pózách a odhalit své fyzické handicapy. Právě tím dosáhly dokonalosti vlastní niterné krásy.
Jan Saudek: Pieta
Taras Kuščynskyj (1932– 1983) přistupuje k odhalování ženského půvabu z jiné strany. Ukazuje nahotu jako něco, co od nepaměti patří do přírody. Proto jím viděné křivky nahých těl vrůstají do kmenů a větví stromů, halí je kapradí a noří se do vodní hladiny. Ženy na jeho černobílých snímcích jsou něžné, plaché i tajemné.
Nejmladší z vystavujících je Antonín Tesař. Ženskou, často až záměrně přehnanou sexualitu akcentuje výraznou barevností. Proto jeho díla vypadají z dálky jako obrazy. Pohrává si jak s odkazy na klasická malířská díla, tak i se symboly evokující fetišismus, autoerotiku či masochismus. Co ho zajímá, je skrytost významu a zároveň i direktivní vizualita sdělení.
Tři tvůrci tří generací hledající ženskou krásu třemi různými uměleckými cestami jsou si přece jen v něčem podobní. Totiž v touze odhalit skrze nahé tělo imateriální ženskou duši.