Článek
Narodil jste se 24. března 1960, což znamená, že jste Beran. Podle astrologických příruček je vaší vládnoucí planetou ohnivý Mars. Jste prý bojovný typ, rozený vůdce, rozhodný člověk, ale idealista. Vědychtivý, pořádkumilovný, máte rád krásu a harmonii a kráčíte nekompromisně za svými cíli...
Až na jednu věc platí skoro všechno. Nejsem pořádkumilovný. V tom, co dělám, ale vytvářím jistý řád. Fotografie má mít svoji stavbu s vizuálním klíčem, který komunikuje s divákem. Nicméně v životě mám rád, když věci žijí samy o sobě. Nepořádek mě svým způsobem inspiruje. Dovolí mi vidět předměty v určitých souvislostech, kde by normálně nebyly. Co se týče poznání, tak toho jsem opravdu chtivý. Věřím v síly, které jsou nepoznané a nepoznatelné. Je v tom jisté tajemství, které člověk intuitivně vycítí.
Vyrostl jste v malé slovenské vesnici Vozokany. Dnes na vaše výstavy proudí davy lidí, zastupují vás galerie v Evropě i v USA, vaše fotografie Smysl z roku 1992 se objevila na obálce Ewingovy knihy Tělo a posloužila jako inspirace pro plakát hollywoodského filmu Showgirls. Věřil jste v takový úspěch?
Když děláte něco, co vás osobně fascinuje a myslíte si, že to má nějakou hodnotu, tak je i dost pravděpodobné, že to ocení ještě někdo jiný. Může to nastat hned nebo až později. Mám některé fotografie, které se moc nelíbily a oslovily vlastně jen pár lidí. Jiné jsou slavné a populární. To je v pořádku, protože i já se orientuji jen podle vlastního poznání a citu. Nedá se při tom kalkulovat, že bych třeba dělal fotografie jen pro esteticky vzdělané publikum. Naopak ze zkušenosti vím, že i úplně obyčejný člověk má tak široké citové vybavení, že je schopen rozeznat kvalitu, a to až překvapivě přesně.
Svoje nejlepší fotografie jste vytvořil ve chvílích napětí a stresu nebo při absolutní pohodě?
Každá tvůrčí práce je vzrušující. Není to stres, kterého se všichni bojí. Je to víc nadšení, pocit euforie. V ateliéru musí existovat souznění, ale když se práce daří, tak vás to dostane do transu. Je to jako droga. Kdybych ten zápal při fotografování neměl, tak bych se asi živil jinak.
Jak potom relaxujete?
Celý život jsem na volné noze. Nemáte sice existenční jistotu, ale jste svobodný. Můžete si dělat, co vás napadne, třeba vyrazit pěšky do přírody nebo odcestovat. Pár dnů intenzivně fotíte a pak zase promýšlíte, co se bude dělat. Relaxuji poznáváním obyčejného života. A je to i moje hlavní inspirace.
Fotíte nejčastěji nahé ženské tělo. Používáte raději profesionální modelky nebo si náhodně vyberete některou dívku, která se vám zdá zajímavá, ale dosud podobnou práci nedělala?
Po skončení pražské FAMU jsem nějakou dobu fotil módu. A šaty nosily profesionálky. Když jsem začal s vlastní tvorbou, rád jsem pracoval s dívkami, které nikdy modelku nedělaly. Pro mě i pro ně to byla nová zkušenost - společně jsme něco očekávali. Někdy mi byly modelky nabídnuty. To někdy vyjde a jindy ne. Lepší je, když si sám někoho najdu. Každý člověk je jiný - nejen postavou a tváří, ale i pohybem paží nebo chůzí. A fotografie je vždy založena na jemných rozdílech. Takže výběr je dost důležitý.
Říká se, že někdo je fotogenický a někdo není. Stalo se vám, že jste si přivedl někoho do ateliéru a pak kvůli fotogeničnosti se s ním nedalo pracovat?
Fotogeničnost je otázkou obličeje. Mě zajímá víc tělo. Problém bývá spíše v tom, že člověk má často utkvělou představu, že je nefotogenický, takže v tváři nasadí už od počátku jistou křeč. Pokud se uvolní, tak je to v pořádku. Dosti důležitá pro fotografování je stavba obličeje, protože v samotné tváři pak toho můžete dost doretušovat.
Modelku chápete jako figurínu, která v ateliéru cvičí podle vašich přesných příkazů? Z téměř akrobatických pozic modelek na některých snímcích to tak vypadá.
Bylo období, kdy jsem měl předem vymyšleno, jak bude kompozice vypadat a snažil jsem se to přesně dodržet. Ale dost rychle jsem od toho upustil. Když si to připravíte, tak vás pak napadají jiné věci. Prostě improvizujete, protože při samotném focení můžete svoje nápady rozehrát dál, než si původně myslíte. Od stolu toho nakonec vymyslíte málo.
Kdysi jste prohlásil, že fotografie je mystifikace. V jakém smyslu?
Každý člověk má v sobě osobitou energii, kterou na fotografii nezachytíte. Nelze to přenést na papír. Takže zobrazujete něco, co není úplná pravda. Není to otisk reality. Ale fotografie zas má spoustu výhod. Z reality si vezmete jenom něco a s tím si můžete svobodně hrát, takže to má pak vlastní život.
Jste slavný fotograf. A o nich má většina lidí představu, že žijí jako bohémové a spí s krásnými modelkami. Je to pravda?
Tím, jak vypadám, vzhledem a oblečením, bych mohl být klasifikován do mužského průměru. Rozhodně nic extravagantního. Když řídím auto, tak dodržuji silniční předpisy jako každý jiný. Když ale fotím, nerespektuji nic jiného, než svoje pravidla. Z toho může někdo vyvozovat pochopitelně cosi úplně jiného. Jste v ateliéru sám a máte tady nahou modelku. Chápu, že většina mužů by asi zešílela. Jenže ona je tu kvůli tomu, aby přivedla na svět moje fotografické sny.
Máte rád konkrétní zakázky nebo vás moc svazují?
Úkoly neodmítám, ale preferuji spíše volnou tvorbu. Konkrétní zakázku přijímám od těch, které znám, a vím, že moje názory souzní s jejich představou. Často mi nechají volnou ruku. Dokonce si mne proto vybírají, že tam vymyslím něco navíc, co je pak překvapí. Autocenzurou netrpím.
V Galerii Tvrdohlavých v Praze nyní vystavujete porcelán - fotografie modelek přenesené pomocí sítotisku tu jsou použity jako originální dekor. Jak jste se k této práci dostal?
Volal mi ředitel karlovarské porcelánky Thun, zda bych u nich nevystavoval během Mezinárodního filmového festivalu. Tak jsem se jel podívat na jejich galerii. A napadlo mě, že bych si tu mohl udělat sám své domácí servisy - pro své kuchařské experimenty. Zadal jsem si to jako normální zákazník. Nikdy jsem podobné návrhy nedělal. Ale akce, kdy sám nevím, jak to nakonec dopadne, mi připadají nejzajímavější. A řadu mých přátel to zaujalo, takže porcelán nyní i vystavuji.
Používáte svůj porcelán ke stolování nebo ho máte jen na ozdobu?
Doma nemám nic z toho, co dělám. Na stěnách tam nikde nenajdete moje fotografie. Ale porcelán je výjimkou. Mám ho v kuchyni a normálně ho používám. Byl bych ostatně rád, aby tak činili i ti, kteří si ho koupí v galerii. Je k běžnému upotřebení, nikoliv jen k ozdobě.
Podle dokumentů jste slovenský fotograf s českým občanstvím. Jak se cítíte: víc jako Slovák žijící v Praze nebo počeštěný Slovák?
Netrpím pocitem menšiny žijící mimo domov. Já vidím lidstvo jako velkou rodinu, která je kompletně promíchaná. Dělit to na národnosti je vlastně zavádějící. Spíše se orientuji citem, ke kterým lidem mě to přitahuje. Myslím, že národnostní konflikty jsou v mnoha ohledech uměle vyvolané. Často jsou proti sobě postaveni lidé, kteří by k sobě jinak měli velmi blízko. Politici to, žel dokáží dost šikovně využít. V Praze žiji, protože se tady cítím dobře.