Článek
Jako jeden z prvních jste začal kombinovat americké blues s hudbou karibskou či polynéskou, nemluvě o africkém pouštním blues. Jak jste k tomuto propojení dospěl?
Muzika je společnou řečí našeho vesmíru a kořeny téměř všech forem dnešní takzvané populární hudby se dají vystopovat v Africe a mezi Afričany, kteří byli odvezeni ze svého domovského kontinentu na západní polokouli a ještě dál. Vytvořili jsme různé styly muziky ve všech nových zemích, kde jsme obnovili náš životní styl a kulturu. Ať už šlo o americký kontinent, karibské ostrovy, nebo Oceánii. Já se vlastně prostřednictvím hudby jenom snažím udržet kontakt s vlastními předky. A živím se nadějí, že každý, kdo se zaposlouchá a pochopí, ucítí tu nezměrnou hloubku a užije si muziku ještě intenzivněji.
Dokážete také nádherně paradoxně sblížit tradicionalismus a experimenty, trans a pohodu. Co z toho je pro vaši hudbu nejpodstatnější?
Všechno, co jste vyjmenoval! A vše zároveň. Je to jako česnek, čili papričky a cibulky, zjemněné naložením v oleji, které potřebujete, než začnete vařit chutné jídlo. Nic vám nesmí chybět, nutně potřebujete celé spektrum přísad.
Během kariéry jste se mnohokrát setkal s Rolling Stones, poprvé na sklonku šedesátých let. Pořád je máte rád?
Když se kouknete na YouTube na naše nedávné společné vystoupení (28. května v Chicagu – pozn. aut.), bude vám jasné, že ano a jak moc. Akorát jim v současnosti raději říkám moji malí tříakordoví zázraci. Kluci už holt nejsme.
Doprovázejí vás výteční muzikanti, baskytarista Billy Rich hrával i s Jimim Hendrixem. Můžete je krátce představit?
Hraji ve formátu tria, se svojí kmenovou rytmickou sekcí, už přes čtyřicet let. Billy Rich pochází z Omahy a bubeník Kester Smith má rodinné kořeny na karibském ostrově Grenada. Jednoduše řečeno, znají každý můj pohyb, každou moji notu a všechny ty roky mi pomáhali tříbit styl. Nedám na ně dopustit.