Článek
Dorstovi je dnes 77 let. Nicméně působí velmi mladě, energie má, zdá se, stále dost a paní Ursula, plná humoru, někdy i docela sarkastického, je též velmi příjemná, vstřícná dáma. Už po několikáté, co mám tu čest být zván na zmíněný festival, jsme trávili večerní sedánky v zajímavém hovoru, spolu se slovenským kolegou, dramaturgem a režisérem Martinem Porubjakem.
Mě ovšem především zajímalo, jaké to je, když člověk pracuje ještě s někým jako Dorst s paní Ursulou. A také jak dlouho vydrží člověku entuziasmus a chuť do psaní, jak se "u Dorstů" rodí náměty a témata, jak zrají a jak je oba zpracovávají. Prostě - aspoň si to myslím, kolegu-autora zajímá, jaká témata a z jakých oblastí jiné spisovatele a dramatiky lákají, jak na nich pracují, jakou mají výdrž a jak se to vše proměňuje s časem. Požádal jsem je proto o rozhovor, a oni se zaujetím a docela trpělivě odpovídali na mé otázky. Tady je výsledek.
Považujete se za autora určitého tématu, nebo se to nějakým způsobem vyvíjelo? Jak je to?
Dorst: Každý člověk má určité věci, které ho celý život pronásledují, trápí ho nebo těší. S tím už musí člověk žít. A spisovatel jako já může psát jen o věcech v podstatě existenciálních, ne o tom, jestli někdo má nebo třeba nemá auto, ne z tohoto pohledu. Jsou jistě napínavé a velmi zajímavé věci, o kterých ale nemohu psát, protože k nim já osobně nemám žádný vztah. Například mi po rozpadu východního bloku nakladatel nabídl, abych zpracoval velkolepé téma o Honneckerovi (vedoucí představitel východoněmeckých komunistů - pozn. red.). Ale já jsem k tomu neměl žádný vztah, jen politický, abstraktní. Bylo by to jistě zajímavé pro dějiny - ale pro mě ne. Jsou ovšem také otázky vycházející z historie, které mě nějakým způsobem vzrušují, ale to nemá žádné racionální, vědomé kořeny. Třeba postava Parsifala nebo třeba spisovatel Knut Hamsun nebo D´Annunzio. Jsou to někdy věci, děje nebo osoby, ke kterým mohu klidně mít i negativní vztah, ale inegativní podnět může být inspirativní.
Když jste začal spolupracovat s Ursulou Ehler, změnilo se něco ve vašich inspiracích?
Dorst: V některých věcech určitě. Ursula je taková sběratelka podnětů, situací. Například si zapíše něco, k čemu bych já nepřišel, třeba vyprávění paní, která nám pomáhá v domácnosti, či zajímavé motivy, z nichž některé pak použijeme. Třeba to, jak člověk chodí po schodech, používá skříně a ostatní věci, a pak oslepne, na schodech spadne, do skříně vrazí - zkrátka taková vzpoura předmětů. Tohle například.
A co vy si myslíte, Ursulo, co je vaším přínosem?
Ehler: Jednak nemohu říct, co se v tom Tankredově psaní změnilo, protože nevím přesně, jak to bylo, než jsem se do toho zapletla. Ale myslím, že jsem zjistila, že přemýšlím uvnitř stejných hranic jako Tankred, že mám podobný pohled na lidi nebo na různá témata. Tyto věci se zjistí až časem, to se předem těžko ví. Někdy třeba přinesu určitý fantazijní podnět nebo jiný způsob řeči, zkrátka je to případ od případu, kus od kusu. Například někde působím víc jako dramaturg, jindy, třeba u hry Fernando Krapp mi napsal dopis, jsem to byla já, kdo přinesl tu základní historku - jádro vlastního příběhu. Je to různé.
A jak to vypadá konkrétně, to společné psaní?
Dorst: Máme jednu propisovačku...
Dorst: Máme jednu propisovačku... Ehler: Dvě propisovačky... já mám tu jemnější... pak máme takové úzké sešity...
Dorst: Máme jednu propisovačku... Ehler: Dvě propisovačky... já mám tu jemnější... pak máme takové úzké sešity...Dorst: Ty se teď těžko shánějí.
Ehler: Každé ráno si sedneme a zkoušíme věci psát, do každého sešitu něco jiného, třeba u Merlina do jednoho sešitu dialogy, do druhého ty ostatní nápady. Pak to Tankred přepíše, on píše totiž rychleji než já, na elektrickém stroji. A pak to znovu projdeme a necháme přepsat na počítači. Znovu se na to podíváme, už je to pro nás trochu cizí, takže vlastně novýma očima. Dopracujeme, co si myslíme, že je třeba, co je nezbytné, a nakonec to necháme zase opsat.
Takže je tady nějaká fáze, kdy pracujete každý sám?
Dorst: No ano, třeba ráno v posteli. Já vstávám dřív než Ursula, udělám snídani a přitom přemýšlím o tom, co a jak dělat. I o takových zásadnějších věcech. Ale také klidně o jedné či pár větách někde v textu. Co napřed... co potom... Tak třeba v Merlinovi. Napřed jsme udělali konec a pak teprve začátek. A taky jsme moc přemýšleli a diskutovali o tom pojmu, termínu - hrdina. Co to vůbec je? A tak...
Ehler: Můj přístup k Merlinovi byl zpočátku negativní. Říkala jsem, že mě to vůbec nezajímá. A Tankred mě přesvědčoval a snažil se kvůli tomu všechno mnohem lépe a přesvědčivěji formulovat, aby u mě vzbudil chuť se do toho pustit. Takže já někdy funguji jako brzda, jindy zase jako topič, který přikládá pod kotlem.
Kolik času potřebujete, než látka nebo téma uzraje?
Dorst: To je různé - mé první věci byly napsány rychle, měl jsem hotovo třeba za několik dní. Některé zase trvaly dlouho, Merlina jsme psali dva roky. Ale taky záleží na tom, co je podnětem. Jednou je to fotografie, nějaká zpráva či příhoda... Třeba Pan Paul - ten než byl napsán, tak uběhlo dvacet let.
Vy jste občas sám režíroval nebo spolupracoval při inscenování svých her...
Dorst: Ano, mě to docela baví, zvlášť bych se zase rád pustil do nějakého filmu, ale to je otázka peněz a to je dnes těžké. V divadle inscenuji občas své věci, někdy úplně sám, jindy spolupracuji s režisérem: třeba když zkoušel mou hru Peter Zadek, měl zároveň ještě rozdělanou televizní inscenaci, tak nás na čtrnáct dní opustil a já jsem s herci pracoval sám. Někteří dnešní režiséři však často berou cizí text jen jako východisko pro vlastní vize, přitom se od původního textu velmi odchýlí. A tak mi to někdy nedá a řeknu: "Tak to být nemůže, autor to myslí tak a tak..." - ten autor, to jsem já, tak to přece musím vědět, ne? Člověk si pak chce raději svůj text režírovat sám.
I teď ještě režírujete?
Dorst: Naposled jsem nastudoval hru Já, Feuerbach ve Stuttgartu, to bylo před čtyřmi či pěti lety.
A co od té doby?
Dorst: Měl jsem pár nabídek. Ale vždycky jsem se režie velice bál - i když to nakonec většinou dopadlo docela dobře. Ovšem měl jsem také štěstí, že se mých textů ujímali opravdu dobří režiséři, jako třeba právě Zadek, Dorn a jiní.
Podílí se na přípravě inscenací také Ursula?
Ehler: Jen někdy - úplně výjimečně. V divadle, jako opravdový spolupracovník, jako spolurežisérka, vlastně jen jednou. Ale na třech filmech jsem se skutečně podílela.
Máte něco, takříkajíc v záloze, do čeho se ještě nepouštíte, co "zraje"?
Ehler: Teď máme na kamnech tři hrnce. Kolotá to, bublá to - ale ještě to není tak daleko, není to připraveno.
A co děláte, když něco skončíte? Odpočíváte? Jak dobíjíte baterie?
Dorst: Já ne, jsem neklidný, netrpělivý, klid si nedopřeji. Prostě to neumím.
Dorst: Já ne, jsem neklidný, netrpělivý, klid si nedopřeji. Prostě to neumím. Ehler: Nikdy se nestalo, že bychom něco dokončili a pak - vakuum. V tom, co děláme, je vždy už zárodek, impuls či aspoň určité znepokojení nasměrované k další práci. Člověk potřebuje jistotu, že může a bude pokračovat.
Dorst: Většinou se něčím zabývám, ale myšlenky mi už ulétají k tomu příštímu. Něco píšu a už bych vlastně chtěl pracovat na tom příštím. Máme teď napsány dvě hry, dosud neuvedené. Jedna je o malíři Vogelerovi, který měl pestré životní osudy a také takovou ideu, jak spojit umění se životem. Je to o ztroskotání iluze, o iluzích vůbec. Jmenuje se to Kdo následuje svou hvězdu, neotáčí se. U téhle hry je inscenace zatím otázkou vhodného režiséra.
Ta druhá hra je inspirována příhodou z roku 1962, kdy jsem v Alžíru točil film o Camusovi. Tam jsem v jednom výkladu viděl fotku, takový malinký kamenný domek uprostřed pouště. A deset let poté, v Paříži, jsem viděl tu samou fotku v knížce o Denisi Foucaultovi, šlechtici, který byl velmi bohatý. Kvůli prostitutce ho vyhodili z armády, přiklonil se pak k židovství, úplně se převtělil do jednoho starého Žida, žil jako on. Pak zase byl zeměměřičem, změřil Maroko, díky tomu je pak mohli Francouzi dobýt, poté se zase ponořil zcela do křesťanské víry a chtěl žít a vlastně i skončit jako Ježíš. Proto si postavil tu malou kamennou chaloupku, neměla být větší než kříž. A tam ho prý zabili Tuaregové. Na této hře nám hodně záleží, a proto váháme s rozhodnutím, komu ji svěřit, aby to - aspoň poprvé - bylo opravdu dobře inscenováno.
Přemýšlíte tedy i o tom, kdo bude vaše hry inscenovat a jak?
Ehler: Ano a zvlášť u této hry, která je velmi, řekla bych, křehká, protože je o tak subtilních věcech, jako jsou víra, askeze a tak. Nejmladší generace režisérů je dnes zaměřená jinak, někdy se zdá, jako by se problémy zužovaly, píší se hodně malé hry, tak pro dva tři lidi. Možná, že větší témata, větší látky, nebo spíš hlubší, nejsou tak aktuální.
Dorst: Já si netroufám dělat prognózy, ale cítím, jako by opět rostla víra v autora. Že autor, takříkajíc, žije a pomalu, po pár letech, získává v dnešním divadle znovu na váze, na důležitosti. Tak jsem takovým trochu opatrným optimistou.