Skupina Zrní: Z velké části jsme zůstali dětmi

Jan Juklík (kytara, zpěv): Rozhodně jsme začali víc koncertovat. Už předtím jsme koncertů neměli málo, po Andělech jich ale bylo ještě víc.

Jan Unger (zpěv): Samozřejmě nám to dalo i jistou satisfakci. Ač pro nás nejsou ocenění v hudbě podstatná, ti malí kluci v nás měli prostě radost.

Jan Fišer (housle, zpěv): Spíš bych řekl, že jsme připravení. K hudbě přistupujeme poctivě a víme, co chceme. Jdeme si za svým cílem, a tím pádem máme výhodu, že nás úspěch nemá šanci semlít. Dokážeme po něm fungovat dál a dokážeme se ještě navíc posouvat.

Ondřej Slavík (bicí): Jednou ze zásadních změn po obdržení Ceny Anděl bylo i to, že nás hudba začala lépe živit. Začalo na nás chodit víc lidí, a tím pádem se zvýšily naše honoráře. Pro mě ale bylo ocenění i osobní satisfakcí. Má rodina mi leckdy ne úplně důvěřovala, ale když mě viděla přebírat v přímém televizním přenosu cenu, někteří její členové byli překvapeni a všichni byli hrdí.

Fišer: Moje babička se díky té ceně naučila vyhledávat na Googlu. Předtím to neuměla a neměla potřebu se to učit.

Fišer: Máme fanouška, který si nechal na lýtko vytetovat název naší kapely a k tomu panáčka, symbol hrdiny, který je spojený s naším druhým albem.

Unger: Nemáme ale v zásobě žádné pikantní historky. Spíš mezi námi a fanoušky vznikají přátelská pouta. Někteří byli zpočátku neodbytní a nosili nám stále nějaké dárky. Nakonec se z nich ale vyklubali lidé, se kterými si rozumíme. Franta, o kterém mluvil Honza Fišer, má na noze vytetovaný název kapely a jeho žena také. Současně jsou naši blízcí kamarádi.

Juklík: Žije v jurtě a nejraději by každému z nás nějakou postavil. Když se totiž ujistil, že se v ní dá krásně žít i s rodinou, rozhodl se každému členovi kapely zadarmo jednu jurtu vlastnoručně postavit.

Unger: Těžko to určit přesně, protože se snažíme psát nové skladby průběžně. Intenzivně jsme na něm začali dělat ve chvíli, kdy odezněl koncertní boom předešlého alba, tedy zhruba před rokem a půl. Měli jsme dvě soustředění na chalupách na horách, konkrétně v Krásné Lípě a Chroustově. Tam jsme vymysleli hudební základ i myšlenku. Finální podoba vznikla ale až asi čtyři měsíce před nahráváním, v době, kdy jsme už znali termín nahrávání a nic jsme neměli pořádně dokončené.

Unger: Najednou to začalo úžasně fungovat. Ve velice krátkém čase jsme dokončili šestnáct písniček.

Unger: Změnila. Původně to měl být western, přesněji hudební scénář k filmu, který bychom později natočili s Clintem Eastwoodem, jehož jsme chtěli oslovit. Představovali jsme si, že se hlavní role zhostí Charlotte Gainsbourgová. Od toho jsme nakonec ustoupili. Na desce nicméně zůstaly tajemná atmosféra i westernová nálada. A v názvu je kojot, indiánské zvíře, které je symbolem alba.

Unger: Není to potřeba.

Unger: Zvířata se v mých textech objevovala i v minulosti a musím říct, že vlastně nevím proč. A neřeším to. Vnímáme je stejně jako lidi. Stejně jako kytky nebo stromy. Jako všechno živé, co s námi tady žije. A zpíváme o tom. Navíc v sobě každé zvíře nese symbolický význam.

Unger: Album Následuj kojota je vlastně takové pohádkové, takže ta dětinskost není náhodná. Mám rád například indiánské pohádky, které se na fungování světa dívají zcela jinýma, nevědeckýma očima.

Juklík: Pohádky mají význam v tom, že připravují děti na život v reálném světě. V tomto ohledu jsou nenahraditelné.

Slavík: Určitá dětinskost je i v našem přístupu v hudbě. Obzvlášť na této desce. Hodně jsme si s písničkami hráli, při natáčení jsme používali velké množství nástrojů, v jedné dokonce každý z nás hraje na tři. Hravost je pro nás charakteristická, proplétá se s vážným přístupem k tvorbě.

Unger: Jde také o to, jak kdo vnímá hranici mezi dětstvím a dětinskostí. V kapele nás spojuje i to, že jsme všichni pořád ještě z velké části dětmi. Snažíme se dívat na věci otevřenýma očima a přitom si to dětství v sobě uchovat.