Článek
V první části pražského vystoupení uvede díla vlámským maximalistů Thierra De Meye a Petera Vermeersche. V druhé půlce spojí své síly s orchestrem Agon ve skladbách amerických minimalistů Terryho Rileyho a Philipa Glasse.
Soubor má velmi široký záběr, což vysvětluje jeho vedoucí Eric Sleichim prostě: "Když jsem před sedmnácti lety zakládal kvartet, věděl jsem, že nechci hrát regulérní repertoár saxofonových kvartet, šlo mi o to mít co nejširší možnosti vyjádření, abych objevil všechny zvukové možnosti nástroje."
Sleichim se proto nebrání ani využití elektroniky: "Od počátku jsem pracoval se všemi zvuky, které provázejí hru na saxofon, jako jsou klapot mechaniky a dech hráče. Protože jsem začínal v rockových kapelách, používal jsem i kytarové efekty, jako je kvákadlo nebo distortion."
Přes velkou šíři záběru však Eric Sleichim nemění své pojetí: "Můj přístup je stejný, pokaždé začínám od zvuku saxofonu." Držet si jej je podle něj v současnosti velmi důležité. "Chcete-li si vytvořit vlastní obecenstvo, což je dnes nezbytné, musí vaše estetika i ideje být jasné, aby lidé věděli na co jdou. Poslední filmy od Larse von Triera, jako je Dogville, se hodně liší od raných snímků, přinášejí jiná témata, jiný úhel pohledu, ale jdete na něj, protože věříte integritě režiséra."