Samir Hauser z Vanessy: O šňupání z bible se policie nezajímala

Chtěli jsme dostat elektronický underground do hal, na velká pódia. Nepodařilo se. Ale aspoň jsme to zkusili. Myslím, že je důležité podobné věci zkoušet, i když vypadají na první pohled šíleně.

Ne. Já to neplatil.

Od svých devíti let jsem jezdil do Amsterdamu. Má matka tam měla známé, které měly děti asi o pět let starší, než jsem byl já. Braly mě s sebou do města a seznamovaly mě s hudbou a drogami. Díky tomu jsem měl slušný hudební přehled už v roce 1983 a hašiš jsem kouřil poprvé někdy ve třinácti letech. Ještě s Mariem a Sabine. Mario chtěl být závodníkem a Sabine pornoherečkou.

Byl rok 1983 a já odjížděl vlakem z Amsterdamu zpátky do Prahy. Bylo mi hrozně. Když jsem to tady někomu vyprávěl, měli mě za lháře nebo za blázna. Hodně dětí se se mnou nesmělo vůbec stýkat. Začal jsem je ignorovat. V té době možná začalo to, na čem teď stojí image Vanessy. Bouřil jsem se odmalička a budu se bouřit až do smrti. Štvát maloměšťáky a ukazovat cestu těm, kteří chtějí porušovat pravidla, je můj smysl života.

Je má nepřiměřená obrana, kterou dokážu docela tvrdě používat.

Provokace je ale ošklivé slovo. Nejde přece o nic jiného než o rozšiřování vědomí. Některé druhy umění dráždí omezené lidi. Mít smrštěné vědomí je vždycky pohodlnější. Všechna ta dekadence, divné názory, bizarnosti, nekonvenční chování, to je pro líný mozek strašně vyčerpávající a nepohodlné. Jediné, co pro ně mohu udělat, je snažit se jim posunout hranice. Třeba je to potom udělá tolerantnějšími a nebudou se tolik bát.

Poslední dobou mám pocit, že strach je nová národní vlastnost. Že pomalu upozaďuje i starou dobrou závist. Všechen ten strach z přistěhovalců, z iluminátů, z židů. Vždyť si tím lidé akorát kazí život.

Nemám pocit, že bych měl některou z důležitých hran obroušenou. Za ta léta jsem se sice naučil chovat lépe k ženám, jsem odpovědnější a snažím se nepřejídat. Rock’n’roll je ale show a není možné přijít zničehonic na pódium v papučích.

Obojí je důležité. Nikdy jsem to neodděloval, rock’n’roll byl vždycky také divadlo. Když píšu text, myslím na to, jak by k němu mohl vypadat videoklip a jak bych ho měl prezentovat na pódiu. Je mnohem jednodušší tvrdit, že jde hlavně o hudbu a show není tolik důležitá. Ale to je jen neschopnost.

Tak napůl. Bibli jsem sice měl, ale v jakém budu stavu, jsem jen odhadoval. Režisér to věděl předem a byl z toho nápadu nadšený. Jenomže ho to nakonec vylekalo, distancoval se od toho a jako první napsal druhý den udání ve stylu: „Soudruzi, to já né!“

Jsem přesvědčený, že umělec by měl dělat všechno pro to, aby si lidé jeho umění zapamatovali. Proto bych to udělal znovu.

Fyzicky ne, ale slovně nás napadá někdo pořád. To k rock’n’rollu patří. Jako kapela jsme hrdí na svou špatnou pověst. Jsme rádi, že vůbec nějakou pověst máme. Vezměte si, kolik je v Čechách kapel, které žádnou nemají.

Vanessa ale dělala průšvihy už v devadesátých letech. Ve třiadevadesátém jsme se v kapele například pořád rvali. Dostal jsem podmínku za to, že jsem brutálně pokousal spoluhráče. Dělali jsme mnohem horší věci. O to šňupání z bible se ani nezajímala policie. Takže to pro nás vlastně ani moc vzrušující nebylo.

Několikrát. Když to na mě dopadne, začnu dělat jiný projekt. To samé mají i ostatní členové. Náš bývalý kolega z Vanessy Dan Rodný to ale vyřešil úplně jinak – ten se prostě a jednoduše pomátl. Jeho příběh je velkou paralelou s příběhem Syda Barretta z Pink Floyd. Změnila se mu i fyziognomie, vypadá teď jako někdo z Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Zcvoknul se a začal se chovat asociálně. Přitom byl v devadesátých letech v naší kapele ten seriózní, který všechno hlídal, zatímco my šíleli. To temné šílenství bylo ale ve skutečnosti skryté v něm. Je ho škoda. Připravujeme o něm na novou desku skladbu, která se jmenuje Kde je Daniel Rodný?

Pár jich je. Například skladba Ragnarok z poslední desky je o rozčarovanosti ze stáří a o tom, že má generace je poslední, která drží nějakou linii. Hodně jsem si od toho, co přijde po nás, sliboval. Myslel jsem si, že nastoupí generace, která bude mít koule a nápady. Namísto toho ale nastoupilo přizdisráčství. Každý se snaží zalíbit a hlavně nikoho neurazit. Mám podezření, že se dnes dělá umění na míru pro cílovou skupinu. Podobně jako třeba reklama.

…devadesátá léta v Česku skončila zavřením klubu Bunkr, což bylo v roce 1997. Ale souhlasím s vámi, byla to pravděpodobně nejlepší doba v historii téhle země. Teď o tom připravujeme film. Scénář jsme napsali s Pablem de Sadem a Martym Pohlem, který si říká Řezník. Ve filmu se vrátíme do doby, kdy tady byly nejčistší drogy a nejšpinavější sex. Bude to povídkový film z pražských klubů. Objeví se v něm postavy z té doby, Curtis, Svatý Vincent nebo vařič Freud. Myslím, že když ten film neuděláme my, tak to neudělá nikdo jiný. Bereme to jako povinnost.