Hlavní obsah

Rodinné stříbro ztratilo lesk

Právo, Radmila Hrdinová

Národní divadlo zahájilo 125. sezónu premiérou Smetanovy opery Hubička. Jako loni Tajemství ji uvedlo poprvé již v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl, nyní se má stát součástí repertoáru historické budovy, kam Smetana především patří.

Článek

První premiéra však vzbudila pochybnosti nad úrovní, v jaké své "rodinné stříbro" Národní divadlo divákům nabízí - a to platí jak o inscenačním ztvárnění, tak i hudebním nastudování. Šéfdramaturg opery Ondřej Hučín v programu píše, že je třeba Smetanovi "naslouchat a učit se u něj jemnocitu, kterého se nám nedostává". Cit a vroucnost, jíž Hubička tak štědře oplývá, ale inscenaci zcela scházejí.

V programu najdeme i výrok F. X. Šaldy, že k Smetanovu dílu "musí býti hledán přístup, že i jeho musí býti dosahováno sebevýchovou". Jenže přístup, který by Hubičku přiblížil dnešnímu publiku ve vší její líbeznosti, se inscenaci Národního divadla najít nepodařilo. Scénograf Jozef Ciller nabídl inscenační klíč v hravosti skládající prvky dekorace z dílků pestrobarevného "puzzle", rozebíraného aktéry hry.

Když ale režisér Marián Chudovský před tuto jevištní nadsázku postaví solidní venkovský stůl a židle a nechá postavy jednat v realistické přibližnosti, dostává se do nechtěně komických střetů, jež vrcholí ve scéně, kdy pašeráci cestou lesem "nenápadně" odnášejí stůl a židle, když předtím "žertovně" popili z alkoholických zbytků zásnub u Palouckých. Režie ale především zcela postrádá vyložení vztahů postav, zpěváci v herecké bezradnosti postávají na scéně, Lukáš s Vendulkou se honí kolem stolu a na prázdné "puzzlové" scéně předstírá Tomeš amatérským hereckým gestem, že hledá Lukáše, který leží na krok od něho.

Neschopnost naslouchat

To vše je fousaté předstírání nahrazující skutečné operní herectví a tvůrce inscenace usvědčuje z nedůvěry v dramatickou sdělnost Smetanovy hudby a neschopnost jí naslouchat.

Totéž bohužel platí i o hudebním nastudování. Zbyněk Müller je pokládán za jednoho z nejnadanějších mladých dirigentů, ale Smetana pod jeho taktovkou zněl mdle, tvrdě a bez vroucnosti. Šedivá předehra působila dojmem, jako by orchestr jen plnil nudnou úlohu, přezvučený orchestr kryl zpěváky a nutil je k zbytečnému forsírování, časté byly i rytmické a tempové kolize zpěváků s orchestrem, podivuhodné frázování.

Zarážející je zjištění, že Národní divadlo nemá pro Smetanu ani vhodné sólistické obsazení. Vendulka není rolí pro lehký koloraturní soprán Marie Haan, jíž schází větší lahodnost a vroucnost kantilény. Tomáš Černý v Lukášově partu bloudil, jeho krásný tenor zněl unaveně a ve výškách se slyšitelným vypětím, Lenka Šmídová nahrazovala v Martince nadsazeným hereckým projevem překvapivou nepřesnost a neladnost pěveckého projevu.

Solidní výkony podali Ivan Kusnjer jako Tomeš a Miloslav Podskalský jako Paloucký, jemuž ale režie ublížila tím, že ho nechala jen bezradně postávat po scéně. Jako Barče pěvecky zazářila nová posila operního souboru, sopranistka Kateřina Kněžíková. Slušný výkon podal sbor. Vzdor hudebně rozjásanému závěru končila Hubička na scéně v hluboké temnotě, zatímco reflektory ozářily zlatý nápis Národ sobě. Po takové premiéře se ale vynořuje otázka: Národ sobě co? Nové vedení opery čeká zřejmě těžký úkol vrátit Národnímu divadlu hrdý titul "první scéna".

Bedřich Smetana: Hubička H. nastudování a dirigent Z. Müller, režie M. Chudovský, scéna J. Ciller, kostýmy P. Čanecký, sbormistr L. Vasilek, premiéry 5. a 6. 9. 2007 v Národním divadle

Reklama

Výběr článků

Načítám