Hlavní obsah

Režisérka Erika Hníková: Člověk má být vděčný za to, co má

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V České republice je přibližně dvě stě tisíc domácností, v nichž žijí děti pouze s jedním z rodičů. Jsou jednou z nejohroženějších sociálních skupin, ať už chudobou, nebo sociálním vyloučením. Režisérka a scenáristka Erika Hníková natočila dokument Sólomámy, ve kterém představuje tři samoživitelky, které se nacházejí v různých obdobích sólomateřství. Česká televize ho uvede na svém druhém programu dnes večer.

Foto: Milan Malíček, Právo

Erika Hníková si při natáčení uvědomila, že život není černobílý.

Článek

Jak dlouho ve vás zrála myšlenka natočit takový dokument?

Moc dlouho ne. Napadlo mě, že by bylo zajímavé udělat nějaký film o sólomámách, a spojila jsem se s Alenou Müllerovou z České televize, kterou to téma také zajímalo. Pak už to šlo všechno velmi rychle.

Jak rychle jste sehnala respondentky?

Na hledání tří hlavních hrdinek jsem měla tři měsíce a snažila jsem se, aby byly povahově odlišné a řešily i jiné problémy spojené se sólomateřstvím. Hledala jsem ale například ženu, která právě řeší bytovou problematiku, protože bydlení je drahé a spousta sólomatek si ho nemůže dovolit. Myslím, že lidé se za chudobu stydí, takže to nebylo lehké.

Setkala jste se s nějakým takovým případem ve svém okolí?

Samozřejmě. I já jsem nějakou dobu byla sólomatka a kolem mě je také hodně žen, které žijí s dětmi samy. Ale jedná se o trošku jiné typy, než jaké se standardně jako sólomámy ukazují v médiích. Takže mi přišlo zajímavé podívat se na sólomateřství i z jiného úhlu pohledu, než se to běžně dělá.

Snažila jsem se ve filmu ukázat typické problémy sólomatek. Jsou to bydlení, finance, hlídání dětí a další. O tom jsou příběhy Aleny a Míši. Ve třetím jsem chtěla ukázat, že jsou i jiné typy sólomatek. Lucie, je dobře finančně situovaná a její story a osobnost je taková, že by vás asi ani nenapadlo, že je sólomatkou.

Podle českých sociologických průzkumů je takových žen v posledních letech asi deset procent. Rozhodly se být se svými dětmi samy. Nebylo to tak, že by se do té situace nedobrovolně dostaly. Nejsou úplně v nějaké finanční nouzi, i když i Lucie řeší, co bude za pár let a jestli bude schopná splácet hypotéku na byt. Ale řeší spíš jiné problémy, třeba samotu. Ale tu si i užívá.

Když jste byla při natáčení uvnitř rodiny, neměla jste někdy tendenci zasahovat jí do života, radit, pomáhat?

Dokumentární film je samozřejmě i o vzájemném ovlivňování. Dám vám příklad. Když jsme byli u Aleny, která má tři dcery, byla v bytě spousta rozbitých věcí. Alena neměla čas to řešit, a tak jí ve volné chvíli pan zvukař opravil roletu. Stalo se i to, že Alena, která studuje dálkově vysokou školu, se se mnou radila o tématu své disertační práce.

Neradím ale v tom smyslu, že něco dělá špatně, ať to dělá jinak. Spíš si s lidmi povídám. A oni třeba vidí jiný druh přemýšlení, než na jaký jsou zvyklí.

Co jste si ze setkávání se svými hrdinkami odnesla?

Takhle úplně nepřemýšlím. Jedna věc je dělání filmu a druhá, jak mě to ovlivňuje v osobním životě.

A ovlivňuje vás to?

Uvědomila jsem si například, že jsem měla v životě dost velké štěstí na rodinné zázemí. Člověk občas něco bere jako samozřejmost, jenže jsou lidé, kteří mohou být stejně šikovní, stejně chytří, talentovaní, mít stejnou povahu, ale narodí se do rodiny, nebo na místo, kde se jejich talent vůbec nemůže projevit.

Samozřejmě lidé, které natáčíte, vás také ovlivňují. Ale zrovna v tomhle případě to nebylo tak, že by mohly ovlivnit mé přemýšlení o světě. Spíš jsem si říkala, že by člověk měl být vděčný za to, co má, a brát život s větším nadhledem.

Zároveň jsem si na příběhu Aleny uvědomila, že život není černobílý. Když jsem někomu předtím, než mohl vidět film, vyprávěla její příběh, říkal: Chudáci holky, starají se o domácnost, vaří. Ale já viděla, že skvěle fungují, že si pomáhají, jsou skvělý tým a berou to s nadhledem. Chtěla jsem, aby film ukázal, že přes to, že to ty ženské mají těžké, snaží se a ze situace, ve které jsou, se nehroutí.

Co připravujete teď?

Na podzim jsem pro Českou televizi do online vysílání natočila úplně jinou věc, než jaké jsem dosud dělala. Objeví se 31. března.

Myslíte cyklus Na záchodcích?

Ano. Znáte podcast Vyhonit ďábla, kde dvě holky mluví o sexu? Poslouchala jsem je a říkala si, že to je zajímavé a bylo by super udělat s nimi nějaký vtipný, moderní, zábavný seriál o sexuální výchově. Ta tady podle mého názoru ve vzdělávání dětí chybí. A tak jsme spolu vymyslely desetiminutový formát pro teenagery.

Viděla jsem dva díly a přišly mi docela odvážné.

Myslím, že česká společnost by měla být otevřenější, proto jsem se rozhodla dělat tento seriál. Podle mě by -náctiletí o takových věcech měli umět mluvit naprosto otevřeně. Máme díly o menstruaci, prvním sexu, jak si ho užít či o sexuálním konsentu, který považuji za velmi důležitý pro to, aby se společnost celkově nějak jinak nastavila. Kdo by to měl dělat jiný, než mladí lidé. Takže to je teď nová věc, kterou mám. A přemýšlím, co budu dělat dál.

Reklama

Výběr článků

Načítám