Režisér Felix van Groeningen: Pochopil jsem, jaký vliv má závislost na okolí

Hvězdně obsazený snímek nominovaný na Zlatý glóbus díky výkonu Timothée Chalameta má dnes premiéru v českých kinech.

Ve všech mých filmech, jako Smolaři nebo Belgica, lidi ubližují sami sobě, berou drogy nebo pijí, tohle téma mě nějak fascinuje, zvlášť v rodinném kontextu. Teprve v knihách Beautiful Boy Davida Sheffa a Tweak od jeho syna Nika jsem ale pochopil, jaký má závislost vliv na okolí, jak ji prožívají blízcí závislého.

Jejich příběh nenabízí snadné odpovědi a rychlý návod, jak můžete pomoci. Neuhýbá před temnými momenty. Nakonec je přesto inspirující. Jde totiž o skutečný osud jedné rodiny, která tohle peklo dokázala jako zázrakem překonat.

Nemělo to přímý dopad, ale všechno je nějak propojené. Dlouho jsem se chtěl stát otcem, i proto mě zajímalo téma otcovství, které Beautiful Boy také řeší. Možná si teď rodičovství díky tomu filmu vážím ještě víc, těžko říct.

To vzniklo hlavně v postprodukci, ale vychází to už z knih. Ty zahrnují řadu let, navíc má každá dost jiný styl. Proto jsem už na začátku věděl, že chci využít flashbacky. V různých verzích scénáře jsme zkoušeli různé způsoby jejich fungování.

Už v první verzi střihu to vypadalo dobře, ale příliš uhlazeně, racionálně. Tak jsem jako už často předtím začal hledat emocionální logiku filmu, která ve scénáři není. To pak musíte opustit některé nápady, aby se stalo kouzlo a došli jste k jiným návrhům, jak to celé může fungovat.

I to zčásti vzešlo z knih. David a Nic mají velmi různorodý hudební vkus, o hudbě píšou i ve svých biografiích, takže si písně organicky našly cestu do scénáře, třeba okamžik, kdy David Nikovi zpívá song Johna Lennona Beautiful Boy. Jejich láska k hudbě mezi nimi také tvoří pouto.

V postprodukci jsme chvíli kombinovali songy s klasickým doprovodem napsaným přímo pro film. Ale nakonec můj střihač Nico Leunen, který pracuje na všech mých filmech, navrhl, abychom nechali jen písničky a snažili se je využít jako filmový hudební doprovod. Proto jsme je spojili i s tím, jak film skáče v čase. Všechny ty písně vlastně tvoří soundtrack života Sheffových, a to nejen ve filmu.

Setkal jsem se s nimi hned na začátku, vždycky byli velmi otevření, mohl jsem se jich ptát, na co jsem potřeboval. Četli různé verze scénáře, řekli nám svůj názor, ale nechali volnost. Rozhodli se nám věřit. Měli jsme přístup k jejich rodinným příběhům, k jejich šatům kvůli kostýmům i k věcem kvůli výpravě.

Obrazy Davidovy manželky Karen, které vidíte ve filmu, jsou opravdu od Karen, Davidův mladší syn Jasper vytvořil Nikův deník, který si ve filmu Steve Carell jako David prohlíží. S hotovým filmem jsou Sheffovi spokojení.

Už jsem Dej mi své jméno viděl, ale teprve mělo premiéru na festivalu Sundance, jeho oscarový úspěch ještě ležel daleko, to už jsme byli v postprodukci. Nejsem sám, kdo si myslí, že je Timothée supertalentovaný. Na roli dělal konkurz, hodně se snažil, aby ji dostal, a bylo jasné, že je nejlepší. Má šarm, energii, talent i nebojácnost. A také se hodil ke Stevu Carellovi, který byl obsazený první.

Natáčení samo se moc nelišilo. V USA jen mají některá pravidla, ze kterých šílíte, protože většinou všechno zdražují a zpomalují, jako minimální počet členů štábu, který musí být na place. Velký štáb má někdy i výhody, existuje v něm člověk na cokoliv. Ale je těžké být s ním flexibilní. Největší rozdíl je, že my Evropani jsme zvyklí na filmové dotace, díky nim víme dlouho dopředu, že budeme natáčet a můžeme plánovat. V USA se začíná točit dost rychle, podle toho, jak má volno hvězda, jestli je připravené studio, všechno se musí sejít. Což mi připadá docela děsivé, snadno se může stát, že natáčení nedopadne dobře, i když máte skvělý scénář.

Nikdy jsem tam bydlet nechtěl. Můžu do USA jezdit, pokud se tam něco naskytne, ale domov mám v Belgii. Film můžete natáčet všude a tato zkušenost mi otevřela obzory. Už vím, že nemusím být vázaný jen na belgickou produkci.