Reformátoři versus sochařství a malířství

Luther žil v době, kdy se v západní a střední Evropě vydávaly horentní sumy za obrovské oltáře ozdobené mnoha sochami, reliéfy i malbami. V kostelech jich stálo i několik desítek a na jejich zhotovení se podílela armáda malířů, řezbářů, pozlacovačů a truhlářů.

Bohaté rodiny se snažily mít ve farním kostele svůj vlastní oltář, speciální oltáře měly cechy, bratrstva a další městské pospolitosti, bohatou výzdobou byly přímo napěchovány katedrály i klášterní kostely.

Všude, kam se věřící podívali, byly nejrůznější pozlacené a barevné sochy nebo malby. Do katolického umění se tehdy investovaly neuvěřitelné peníze.

Luther by modlitbu u pozlacené sochy považoval za modloslužebnictví. Trápila ho i stránka finanční. Tvrdil, že potřebnější by byla křesťanská pomoc chudému než rozmařilost v budování a výzdobě kostelů. Také další z reformátorů Andreas Karlstadt (1486–1541) a Ulrich Zwingli (1484–1531) se ve svých traktátech zabývali problematikou soch a obrazů.

Dospěli k názoru, že jejich existence v chrámech se příčí božím přikázáním, že řezané nebo malované modly na oltářích jsou pro víru škodlivé, a bylo by proto dobré je odstranit. Karlstadt hlásal, že ani všechny obrazy světa nepomohou jedinému člověku v přímluvě u Boha.

Podobně radikální byl také Jan Kalvín (1509–1564), usilující ve Švýcarsku o čisté křesťanství. Tvrdil, že jsme podobni Bohu pouze svými dušemi, a proto Boha nemůže žádný obraz představit. Jeho zobrazování malíři a sochaři je znevážením víry a Boha samého.

Ostře se postavil proti tvrzení, že obrazy jsou biblí těch, co neumějí číst, což se v západním křesťanství prosazovalo jako hlavní idea od dob papeže Řehoře Velikého: „Nevím, jaký užitek může mít pro úplného prosťáčka obraz, asi pouze ten, že si bude mylně představovat Boha jako něco tělesného.“

A Boha měl věřící uctívat ve svém nitru a nikoliv prostřednictvím materiálních věcí. Chrámy měly být podle Kalvína určeny hlavně pro kázání, protože duchovní „učí“ o víře slovem a nikoli pomocí soch a obrazů. Ty pak označoval za zbytečné harampádí odvádějící pozornost od skutečného božího poselství.

Názory reformátorů 16. století vyvolaly v protestantských zemích bouřlivou odezvu. Jejím nejradikálnějším projevem se stalo rozsáhlé ničení soch a obrazů v kostelech, takzvané obrazoborectví. Projevy a intenzita těchto zásahů byla v různých regionech odlišná.

Především vyobrazení s Pannou Marií, světci a světicemi byla záměrně likvidována, deskové obrazy nejčastěji skončily spáleny na hranicích. V katedrále sv. Víta na Pražském hradě protestanti v prosinci 1619 pilou rozřezali oltářní obraz oslavující Pannu Marii od malíře Lucase Cranacha staršího, který paradoxně sám patřil k protestantům.

Z obrazu se naštěstí zachovaly pohledné tváře světic, které Marii kdysi obklopovaly, protože panovalo přesvědčení, že modelkami pro tyto krásky byly dcery císaře Maxmiliána I. Jinak větší část Cranachova pražského oltáře i s nenáviděnou katolickou královnou nebes skončila nenávratně v ohnivých plamenech.

Někde se však protestanti spokojili jen s uzavřením oltářů, s jejich zakrytím plachtou, odstraněním z kněžiště a uložením do skladišť. Jinde se ale praktikoval proces popravy, který měl obraz nebo sochu zbavit jejich magické síly. Využívaly se při tom osvědčené metody středověkého mučení. Postavy na obrazech byly probodány meči, oči měly vypíchnuté halapartnou.

U dřevěných soch se sekyrou odsekl celý obličej. Povrch svatých obrazů i soch byl natřen výkaly nebo kravskou krví a poté byla tato díla demonstrativně pálena. Z četných míst máme záznamy o bičování plastik Krista s výkřiky: „Jestli jsi Bůh, tak promluv.“

V 60. letech 16. století zažila Francie drastické období ničení ze strany hugenotů. Příkladem může být dodnes patrná totální destrukce sochařské výzdoby portálů nádherné katedrály v Soissonsu. Také v Nizozemí tehdy proběhla vlna obrazoborectví, která měla charakter národně-politické rebelie vůči katolickým Habsburkům.

Během řádění obrazoborců přišlo staré Nizozemí o značnou část svého kulturního bohatství. Zejména rozsáhlé nenahraditelné ztráty se týkaly řezbářství, jehož produkcí byly v 16. století proslavené Antverpy. Víme ovšem i o konfliktech místního obyvatelstva s putujícími skupinami obrazoborců.

Vesnice výrazně lpěla na kultu obrazů. Jinde si uvědomovali, že i oltáře jsou cenná umělecká díla. V belgickém Gentu se tak v době bouří podařilo místním zachránit slavný oltář bratří van Eycků a důvodem byl obdiv nad dokonalostí malby i místní patriotismus.

Vtírá se otázka, zda toto vše nezpůsobilo v 16. století přímo ohrožení výtvarného umění. Někteří umělci se tehdy sami stali obrazoborci, jiní jako třeba Albrecht Dürer se dali na stranu obhajoby umění. Dürer – sám stoupenec a přítel Martina Luthera – se bránil před radikály slovy, že tak jako nůž za pasem nedělá z člověka ještě vraha, tak ani obraz nemůže kohokoliv přivést na špatnou cestu ve víře. A dodal k tomu téměř prorockou větu: „Umění můžeme ztratit lehce, ale cestu zpět k němu pak nalézáme velmi zdlouhavě.“

Ostatně Norimberk, kde Dürer žil, je příkladem města, kde se protestantská městská rada chovala umírněně, a díky tomu tam dnes můžeme obdivovat v kostelech mistrovská díla pozdně gotického a raně renesančního umění.

Mnozí umělci pochopili, že se dá živit i jinak než náboženským uměním. Jasně to formuloval Dürerův vrstevník, malíř Hans Greiffenberger, když prohlásil, že když už svatí nikoho nezajímají, tak bude malovat klidně nevěstky a nejrůznější ničemy, jen když to ponese peníze.

Sám Luther byl proti destrukci obrazů a soch z kostelů. V reakci na radikalismus svého stoupence Tomáše Münzera použil větu, že ani Kristus a ani apoštolové neničili chrámy a nerozbíjeli obrazy, ale dobývali lidská srdce božím slovem.

Umělecká díla mají právo na existenci, ale ne jako prostředek adorace čili zbožštění, ale jako vizuální připomenutí dávných biblických dějů. Z tohoto hlediska Luther vyzýval věřící, aby ve svých domech ozdobili stěny grafikami Kristových pašijí, aby měli trvale před očima křesťanský příklad. A až do konce života zastával představu, že obrazy slouží jako bible těm, kteří neumějí číst.

Také Kalvín sice odsuzoval obrazy a sochy v kostelech, ale neodsuzoval samo umění malířů a sochařů, jejichž nadání považoval za velký boží dar. Co mohou podle něj umělci malovat? „Je dovoleno zobrazovat historii, postavy lidí, zvířat, měst nebo krajin – historie je důležitá pro poučení a vzpomínku, další výtvarná zobrazení slouží ke zpříjemnění života.“

Odpovědí katolíků na počínání protestantů bylo zasedání tridentského koncilu, které se v prosinci 1563 zabývalo problematikou cti prokazované relikviím a svatými obrazy. Bylo usneseno, že vyobrazením Krista, P. Marie, světců a světic má být v chrámech vzdávána čest, protože když před nimi padáme na kolena, ctíme tak Krista i ty, které tyto malby a sochy zobrazují.

Obrazy také poskytují věřícím možnost hlubšího poznání tajemství křesťanské víry a lidé mají díky nim na očích jak božské zázraky, tak i příklady boží spásy. Současně koncil posílil ochranu před uměleckými díly, která představují falešná dogmata: každý obraz umístěný v chrámu, který je něčím nezvyklý, by měl být předem schválen místním biskupem. Trident tak otevřel cestu k masovému rozvoji barokního umění.