RECENZE: Slovenští herci přivezli strhující divadlo

V úterý uvedli v komorním prostoru Divadla Kolowrat polodokumentární minidrama Leni o německé filmové režisérce a herečce Leni Riefenstahlové, jedné z nejdiskutovanějších osobností 20. století, bezpochyby velké umělkyni, která propůjčila své umění do služeb nacistického režimu. Autoři Valerie Schulczová (zároveň i režisérka) a Roman Olekšák líčí průběh fiktivní americké talkshow známého moderátora Johnnyho Carsonse, kam pozval Leni s jejím mladším německým přítelem. Devadesátiminutové představení sleduje především otázku umělecké zodpovědnosti a poutá pozornost diváků jiskřivými dialogy plnými střetů. V Leni excelovaly dvě velké dámy slovenského herectví - Zdena Studenková v hlavní roli a Mária Kráľovičová jako její fanynka Bertha v publiku. Ľubomír Paulovič jim byl jako Carsons dokonalým partnerem.

Ve středu se ve Stavovském divadle hráli Dostojevského Bratři Karamazovi v dramatizaci a režii Romana Poláka, inscenace, jež imaginativním způsobem naplňuje parametry velkého jevištního obrazu od precizní dramatizace přes úspornou scénografii až po skvěle sladěný herecký styl početného obsazení. Hraje se o nejzákladnějších lidských hodnotách, smyslu života, jeho naplnění, lidských vztazích, jistotách, pochybnostech a běsech.

Na téměř prázdné scéně, jejíž plynulé proměny jsou řešeny soustavou jevištních vozů a posuvných panelů, dostávají největší prostor herci. Je to svým způsobem riskantní řešení, jenže režisér Roman Polák se může opřít o soubor, který má i pro malé role typově i herecky naprosto přesné obsazení a který hraje s vědomím detailu i celku, nebojí se emocí, nepitvoří se, nepředstírá, ale rozmyslně modeluje lidsky bohatou, proměnlivou a uvěřitelnou postavu. A všichni hrají takzvaně „na doraz“.

Nádherný výkon podal Dušan Jamrich, který předvedl Fjodora Karamazova v plné mužné síle, bezohlednosti a dravosti, s níž hodlá vychutnat život do poslední chvíle a sklenky. Odstíny jeho „karamazovštiny“ pak odkrývá čtveřice herců v perfektně odlišených a zároveň až hudebně sladěných postavách jeho synů. Milan Ondrík žene bez oddechu do stále vyšších otáček posedlost a zoufalství Míti Karamazova, Tomáš Maštalír zahraje přesně zlom Ivana z chladné sebejistoty do rozpadlé lidské trosky, Alexander Bárta předvádí Aljošu nejen jako dobrotivého světce, ale i Fjodorova syna se všemi důsledky a Ľuboš Kostelný jako Smerďakov je studií zchytralého zla.

Táňa Pauhofová si vychutnává nestoudně smyslnou i vypočítavou Grušenku, Zuzana Fialová lavíruje mezi ušlechtilostí a sobeckostí Kateřiny, Danica Matušová předvedla proměnu Lise od roztomile naivní dívky k tvrdé, nenávistí čišící soše, Jana Oĺhová jako Chochlakovová vylehčuje inscenaci dokonale groteskní studií ženské přepjatosti a hysterie.

V Polákově režii Bratrů Karamazových má totiž prostor i osvobozující humor, jednotlivé scény jsou budovány v rafinovaném dramatickém kontrastu, který postupně skládá obraz lidské společnosti, jež je až nepříjemně, nikoli však násilně aktuální. A každý je v něm důležitý - i precizně vypracované herecké postavy Jána Koleníka (Rakitin), Ivana Romančíka (Zosima), Grigorije (František Kovár), Marfy (Anna Javorková) a řady dalších až po ty nejmenší, jakými jsou přesně odlišené figurky v podání Oldo Hlaváčka.

Oběma představením publikum nadšeně aplaudovalo vestoje. Právem, protože tak emotivní, rozum i srdce oslovující a herecky strhující divadlo, jaké přivezlo SND, bohužel na našich jevištích není k vidění.