Článek
Jen díky velké historické náhodě Rašín spolu Karlem Kramářem unikli popravě, když umírající císař František Josef I. nestihl podepsat rozsudek smrti. Jeho nástupce Karel I. poté nejprve oběma zmírnil trest smrti na vězení, a později je dokonce propustil.
Svůj příběh o Rašínovi otevírá Svoboda atentátem, kdy na politika necelých pět let po vzniku Československa vystřelil dvacetiletý anarchokomunista a smrtelně jej zranil. Retrospektivní vyprávění, kdy se zraněný Rašín v myšlenkách vrací do období války a k událostem směřujícím k založení republiky, však autor uzavírá vznikem Československa. Následující období Rašínova politického působení, které vyústilo v atentát, už odkládá stranou, a tak se divák musí spokojit se stručnými informacemi v dovětku.
Autor tedy nabízí portrét pouze částečný, což lze vnímat jako nedostatek, přesto je jeho rozhodnutí soustředit se jen na období vedoucí ke vzniku státu logické.
Snaha vypovědět více o Rašínově pozdějším působení by totiž nutně vedla k rozšíření tématu nejen o počáteční problémy republiky, ale také o složitý vztah domácího a zahraničního odboje. To by zřejmě vydalo spíš na seriál než na minisérii.
V takovém případě by však bylo především potřeba odpovědět si také na otázku, proč má být ústřední postavou takového široce pojatého vyprávění právě Rašín, tedy jestli zrovna jeho osobnost a osud jsou tím nejvhodnějším klíčem k dramatické interpretaci tehdejších událostí.
A třebaže by scenárista takovou odpověď možná i nalezl (to my jako diváci v tuto chvíli nevíme a můžeme si vytvářet pouhé domněnky a argumenty podporující pro i proti), skutečností je, že byl natočen dvojdílný snímek, což je okolnost, v níž má tvůrce málokdy rozhodující slovo. Podstatné tedy pro reflexi tohoto částečného portrétu je, že jeho příběh je dramaticky uzavřený, a navíc nese i téma, které je zřejmě zamýšleno pro dnešek jako znepokojivé.
Svoboda se ptá hlavně po morální integritě, která za určitých okolností nutně vede člověka do situace, kdy kvůli ideálům riskuje život. Takové hrdinství budící respekt i přes hradbu století však může svádět k ploché interpretaci. Zvlášť když se autor připravil o události, v nichž osobnost, o níž vypráví, narážela svými ostrými hranami na rozbíhající se běžný poválečný život a ne vždy to bylo k prospěchu věci. (Rašínova politická rozhodnutí nevedla vždy k úspěchu jako v případě měnové reformy, kdy uchránil rodící se stát před poválečnou hyperinflaci ničící sousední země.) Svoboda se nebezpečí takového zploštění pokouší vědomě vyhnout tím, že se výrazněji přibližuje citové stránce hlavní postavy.
Sice se přitom až příliš zdržuje u obrazů šťastného rodinného života, ale od nich pak už suverénně zamíří k tomu hlavnímu: půvabnému dvojportrétu Rašína a Kramáře (Ondřej Vetchý a Miroslav Donutil), kteří po pobytu na samotce později skončili ve společné cele.
Jejich vzájemné tiché soupeření, kdy se nejprve každý z nich na samotce snaží nepodlehnout svodům žalobce (Tomáš Töpfer), i jejich pozdější půtky o větrání, mizerné jídlo a politiku, jsou vrcholem filmu, k němuž výrazně přispívají herecké výkony zmíněné trojice.
Obraz tehdejší české politické scény i s jejím oportunistickým politikařením však vedle toho vyznívá až schematicky, i když na vině je jistě i omezený prostor, který mu v takto koncipovaném dvojdílném filmu mohl připadnout.
Rašín 2/2
ČT 1, 21. 10., 20.15 hod. Scénář a režie: Jiří Svoboda, hrají: Ondřej Vetchý, Zuzana Stivínová, Miroslav Donutil, Lenka Vlasáková, Tomáš Töpfer aj.
Celkové hodnocení 75 %