RECENZE: Pavel Brycz a krize středního věku

Neskrývaným poselstvím Bryczova literárního počinu je už podle názvu jasné tvrzení – jen se ženou po boku je muž kompletní. Hrdinu knihy Martina autor provleče rozvratem manželství, ztrátou jistot, alkoholismem a životním úpadkem. Na jeho osobním pekle čtenáři předkládá svou filozofii, tedy že pro to, aby člověk došel ke stavu spokojenosti, musí prvně projít peklem a očistcem.

I proto knihu rozdělil po vzoru Danteho Božské komedie na tři oddíly – Peklo, Očistec a Ráj. Jen namísto Vergilia tu postavu Martina provází jeho vlastní démon v podobě kance, snažícího se rozervat mu tělo na kusy.

Brycz se ve svém díle snaží otevřít diskusi nad tématem, zda může člověk existovat, aniž by nebyl pevně zakořeněn v procesu zaměstnání – manželství – byrokracie. Skrze postavy vyjadřuje znechucení nad způsobem fungování jedince ve společnosti. A tímto odporem je prosycena téměř každá věta první poloviny knihy.

Celým románem provádí protagonista Martin. Je postavou, která v sobě kumuluje všechny tradiční nešvary moderního člověka. Jeho prostřednictvím autor předává čtenáři myšlenku, že „za vše může špatný systém“. Alkoholismus, nezaměstnanost či ztráta kontaktu s rodinou není vylíčena jako chyba člověka, nýbrž důsledek nastavení systému, ve kterém musíme fungovat, jinak budeme společensky i existenčně velmi rychle zlikvidováni.

V tomto mírně agitačním a přitom nenásilném tónu se nese převážná část knihy, která sama sebe uvádí jako „neodolatelně humornou“. Humor v ní však naleznou jen ti cyničtější, neboť pochmurné ladění příběhu o rozpadu rodiny, ztrátě zaměstnání a osobním úpadku muže ve středním věku je poměrně vzdálené tradičním humorným titulům na knižním trhu. Sáhne-li čtenář po knize v očekávání vtipného díla ve stylu knih například oblíbeného Evžena Bočka, bude zklamán.

Muž bez ženy není člověk se řadí ke spíše průměrným počinům na poli současné české tvorby. Jazykově nikterak nevyniká a znovu otevírá už dříve mnohokrát zpracované téma mužské krize středního věku, byť dochází k nalezení jakéhosi „léku“.

Brycz není na české literární scéně žádným nováčkem, na kontě má řadu knih, převážně určených dětem. Je také držitelem několika literárních ocenění, mj. Ceny Jiřího Ortena za básně v próze s názvem Jsem město (1998).