RECENZE: Odvrácená strana amerického snu. V češtině vyšel román Tělo a krev

Děj sleduje čtyři generace rodiny Stassosových. Její nejstarší člen Constantine se v padesátých letech oženil s původem Italkou Mary a měli spolu tři děti. Zatímco otec si přeje pro své dvě dcery a syna budoucnost, kterou jim nalinkovala jeho sveřepá cílevědomost a chuť po lepším, zaopatřeném životě, potomci mají vlastní představy.

Syn je gay, starší dcera využije první příležitosti vdát se, aby se vymanila ze sexuálností zatíženého vztahu s otcem, a nejmladší je od dětství ztracená, vymykající se.

Cunningham začíná vyprávění v roce 1935 a končí o sto let později, v hypotetické budoucnosti, přičemž některá léta vynechává. Každá kapitola je datovaná a věnovaná jedné postavě rodiny Stassových.

Vševědoucí vypravěč nás seznamuje s niternými pocity, přáními i obavami hrdinů, není takřka nic, co by bylo zamlčeno. To může být samozřejmě zároveň literární pastí, ale v autorově záměru (vykreslit rozklížení velkých snů první generace, jež ta druhá a třetí odmítá vzít za své) je to funkční rozhodnutí.

Cunningham je výborný ve zkratce, dokáže ve dvou větách vystihnout pocit, atmosféru, ale zároveň jeho styl (byť velmi zřídka) sklouzává do velkolepých obratů, jež ze ztišeného, empatického románu zbytečně ční.

Pokud je však jednou z hlavních deviz knih zprostředkování vjemů jako chuť a vůně (což nedokáže tak spolehlivě evokovat žádné jiné médium), vychází Tělo a krev jako výjimečně smyslová, ba přímo tělesná kniha.

Určitá zemitost je jejím důležitým motivem. Není náhodou, že příběh začíná obrazem hlíny, kterou si malý Constantine tajně nosí na svou malou zahradu, a končí popelem mrtvých. Zbude prach, ze všech ambicí, nedorozumění i lásky nakonec zůstane jen hrst, kterou rozfouká vítr.

Ačkoli je Cunningham bez debat zběhlý psycholog, pozorovatel a svým postavám rozumí, trochu klaustrofobickým dojmem může na čtenáře působit vyhýbání se dobovým reáliím. Jistým vodítkem je sice společenské a sexuální uvolňování 60. let, kterým si projdou Constantinovy děti, ale pokud by každá kapitola nebyla označena rokem, neexistovaly by takřka žádné jiné nápovědy, do jakého společensko-politického ovzduší příběh zasadit.

Na jednu stranu to lze interpretovat jako rys samotných postav – jsou natolik ponořené do sebe, že jim nezbývá kapacita ani prostor se zabývat tím, co se děje kolem. Na druhou stranu bývá v rodinných kronikách, jakou Tělo a krev chce být, právě sledování sociálních proměn jednou z nejzajímavějších vrstev četby.