RECENZE: Ödön von Horváth stále současný

Jde vlastně o volně spojený triptych cestopisu Alfonse Koblera, vykutáleného berlínského obchodníka s ojetými automobily ze Schellingstrasse, který zisk z výhodného obchodu využil k cestě rychlíkem do Barcelony. Samozřejmě s řadou zastávek, během nichž má možnost poznávat nejen města jako třeba Marseille, ale především diskutovat se spolucestujícími. Nebo spíš poslouchat jejich tlachání, které Horváth využívá k brilantním charakteristikám zamindrákovaných mužů převážně střední třídy, považující se samozřejmě za cosi víc. Ať už společensky, ekonomicky nebo národnostně.

Už jen výkřik prodavačky tabáku paní Stanzingerové: „Ježíšmarjá Jósef! Odkdypak kouříte ty po osmi...?“ upozorňující na koupi dražšího kuřiva, dává přivonět k postavě paní Müllerové Jaroslava Haška. Nakonec paní Stanzingerovou okolí podezřívalo, že si pana Koblera vydržuje.

Diskuse spolucestujících o Němcích „pravých“ a „odrodilých“, o tom, co potřebují Prusové a co Bavoři, potěší duši satirikovu. Zvlášť, když vyslechne argument pana Thimoteuse, který posílá „ožralé Prušáky do Švýcar“, protože k čemu je mu cizinecký ruch, když u něj nikdo cizí stejně nenakupuje – má totiž cihelnu a dřív býval řezníkem.

Podobně ironicky pokračuje Horváth v příbězích slečny Pollingerové a pana Reithofera, který s ní poznal, že svět nemusí být plný zla, ale rovněž i solidarity. Jsou to nenápadné špílce, kterými míří Horváth na lidskou omezenost, které se kdysi říkalo šosáctví. Nebo maloměšťáctví. Dnes se podobné vlastnosti často vychvalují v nejrůznějším bulváru informujícím o dnešních VIP „osobnostech“.

Nebylo divu, že rodák z chorvatské Rijeky, pocházející z maďarské šlechtické rodiny, získávající vzdělání v Budapešti, Vídni, Bratislavě, Mnichově, považující se za „typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český“, musel odejít z Berlína a po nacistické anexi Rakouska i odtud. Jeho knihy byly páleny na hranicích spolu s Haškem, Čapkem, bratry Manny a dalšími „neárijskými“ autory.

Jeho dobově kritický pohled na člověka lze v mnoha ohledech vztáhnout i na nás, žijící v dnešní České republice. Jako by už o nás věděl. Nakonec některé jeho hry měly světovou premiéru v roce 1937 i v Československu. Figaro se rozvádí v Praze a v Ostravě Soudný den.

Jeho románové dílo skončilo u nedokončeného souboru pojmenovaného Století ryb, kterým v Paříži už přímo ukazoval na nelidskost fašismu a nacismu. Je smutnou skutečností, že se právě tam v květnu 1938 sešel s režisérem Robertem Siodmakem, který chtěl román Století ryb zfilmovat v Americe. Když se v ten den večer vracel pěšky z kina do hotelu po Champs Elysées, přepadla ho prudká bouře. Větev se ulomila z kaštanu, pod nímž se schoval, tak nešťastně, že ho zasáhla do hlavy. Tak zemřel muž, který dokázal hluboko vidět do duše člověka, aniž by se nutil k nějakému odsudku. Ten nechával na divákovi svých her. Zažije ho i čtenář jeho prvního románu.