Hlavní obsah

RECENZE: Odčinit nespravedlivost dějin s mlhavým účelem

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

19. 4. 2022, 12:29

Operace Anthropoid je jedním z nejpropíranějších aktů druhé světové války, k němuž se akademická obec, média i filmoví tvůrci neustále vracejí. K čemu může další tematizace přispět? Dalibor Vácha v románu Smrt na kůru otáčí reflektor na velitele skupiny Out Distance Adolfa Opálku. Přinejmenším tento úmysl, napravování nespravedlivých dějin, v úvodu avizuje.

Článek

Jak se ale záhy ukáže, postavit celý text na osudu zmíněného vojáka, poněkud zastíněného heroickými parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem, je vzhledem k širšímu rozsahu plané. A tak autor zhruba ve třetině zvolna přechází do opětovného vyprávění o sedmi padlých v chrámu svatého Cyrila a Metoděje včetně zvláštní pozornosti věnované Karlu Čurdovi.

Právě onen rámcovaný kolaborant a zrádce svých statečných spolupracovníků v knize nabývá pestřejších tónů. Spisovatelovým viděním je nejstarší člen výsadku lehkovážným klukem schovávajícím se za maminčinu sukni, jehož k mravnímu selhání spíše svedlo okolí, než že by závazek cíleně porušil. To je docela smělá, ale rovněž ozdravná interpretace ve veskrze černobílém kontextu. Část, v níž se Čurda dobrovolně vypraví na ústředí gestapa, patří k nejintenzivnějším pasážím knihy.

Osvětlit se víceméně daří i pravděpodobně nejméně diskutovaného výsadkáře Ivana Kolaříka, který se zřejmě ze strachu o bezpečnost svých blízkých nedlouho po seskoku na území protektorátu otrávil jedem.

Potíží historických děl je, že nikdy nemohou dokumentovat skutečnost, a navíc vždy odrážejí společensko-kulturní klima doby svého vzniku. Popsat tehdejší reálie jde učebnicově, jak to Vácha učinil, když celkem nadbytečně opakuje důvěrně známá fakta ze středoškolských osnov.

Kamenem úrazu se však stávají dialogy. Tady tvůrce našlapuje přespříliš opatrně, čímž se vytrácejí silné emoce, kvůli kterým se epicky vykreslená minulost koneckonců vyhledává.

Promluvy postav se tu a tam omezují na nemístné obraty a Váchovo uvažování o smýšlení na smrt vyslaných hrdinů je občas až zarážející, konkrétně například ve chvíli, kdy se Gabčík krátce před smrtí hlasitě pohoršuje nad plýtváním vodou, jíž se Němci snaží vyplavit kryptu.

V souvislosti s blížícím se osmdesátým výročím atentátu na Reinharda Heydricha není divu, že se na trhu vynořují počiny čerpající publikum z proslulosti události, do které mnoho nového nevnášejí. Závěrečnou poznámkou Vácha jakoby bezelstně sumarizuje dosavadní literární zpracování likvidace zastupujícího říšského protektora i s vlastním ohodnocením, čímž mlhavý význam své účasti ještě podtrhuje. Smutnou okolností zůstává, že se podobně monumentálnímu zájmu netěší také třetí odboj.