Článek
Z knížek Andrewa Cartmela si lehko odnesete dojem, že autor je nadšenec, který si chce hlavně pokecat o vinylech a jen tak mimochodem k tomu přilepí oddechovou detektivku. Nebudete daleko od pravdy. Cartmel už dříve v rozhovorech přiznal, že skutečně v knížkách popisuje svou čtvrť, svůj dům a svou milovanou sbírku gramofonových desek. I důvěrná ich-forma přispívá k dojmu, že Cartmel píše sám o sobě.
Sympatické hlavní postavy jsou silnou stránkou jeho próz. Jak detektiva, tak jeho parťačku Nevadu si čtenář hned oblíbí. Nemůže jinak – dva vtipní povaleči se zábavně poštuchují, milují jazz, prolézají charitativní obchůdky, házejí hlášky a řeší záhady.
Pro Cartmela je typická lehkost, nekomplikovanost výstavby textu i jazyka samotného a všudypřítomný nádech jemné ironie. Čte se snadno, jenže lehkost, s jakou vypráví, může být i zrádná. Autor nikdy nenabídne hlubší myšlenku, a navíc jeho příběhy jako opravdové detektivky moc nefungují. Připomínají spíš odpolední televizní seriál, jde o příběhy těžko uvěřitelné, bláznivé a poněkud recyklované. Autor, sám televizní scenárista, zkrátka píše podle šablony.
Pokud si položíme otázku, čím se novela o Valerianě liší od předchozí knížky Poslední deska, je nutno si přiznat, že prakticky ničím. Zase pátráme po ztracené desce, která má obsahovat jakýsi důležitý a záhadný vzkaz. Najednou záhadně umírají lidé, kteří o desce něco vědí, samotný detektiv se také ocitne v nebezpečí a zvrat střídá zvrat. Kdo přečetl jednu detektivku od Cartmela, přečetl je vlastně všechny.
Celkové hodnocení: 60 %