Hlavní obsah

RECENZE: Mnoho povyku pro nic a o ničem

Právo, Radmila Hrdinová

Letošní Letní shakespearovské slavnosti slaví hned dvojí jubileum, dvacátý ročník festivalu a 450. narozeniny tvůrce, jehož si vetkly do svého štítu, dramatika Williama Shakespeara.

Foto: Viktor Kronbauer

Jaroslav Šmíd (Hugo Placka) a Petr Čtvrtníček (Puškvorec) hrají počestné i omezené občany, kteří náhodou odhalí intriky Dona Johna.

Článek

Přesto pořadatelé setrvali u vymezení, které se jim v posledních letech vyplatilo. Slovy producenta Evžena Harta se opět rozhodli „pro rozverné tituly a osvědčené tvůrce“.

Volba padla na komedii Mnoho povyku pro nic a režiséra Jiřího Menzela, jehož nastudování Veselých paniček windsorských se ostatně letos na Hrad vrací už v šesté sezóně. Menzel vyhověl zadání a vytvořil rozvernou inscenaci, která kolem diváků nezávazně přešumí v krásných kostýmech a za zvuků Delibesovy hudby. Takže je vlastně vše v pořádku a recenze by mohla skončit spokojeným konstatováním, že záměru bylo dosaženo.

Kdyby – ano, vždycky je tu nějaké to kdyby. Kdyby totiž Shakespearovy komedie neměly na víc než jen na veselou letní taškařici. Platí to i o komedii Mnoho povyku pro nic, ačkoli ji režisér na tiskové konferenci, jistěže s nadsázkou a snahou pobavit i provokovat, označil za prostý text, jejího autora za kýčaře a komerčního spisovatele.

I v této komedii, jako ostatně ve všech Shakespearových, spočívá na namlouvacím a předsvatebním veselí temný stín smrti, plynoucí ze zosnovaného nařčení ctnostné Héró z nevěry. Tuto temnou stránku ale Menzelova inscenace zcela vytěsňuje.

V rozjuchané atmosféře se nic nebere vážně, nic nedokáže postavy vyrušit z lehce šumící konverzační povrchnosti, ani samotná scéna zkažené svatby, ani když poté Beatrice žádá po Benedickovi Claudiovu smrt, stále nic, pořád je to samý úsměv a legrace, vždyť přece všichni víme, že to dobře dopadne.

Nakonec jediným, kdo projeví jistou lítost nad tím, co intrika způsobila, je její strůjce a aktér Borachio (Jan Jankovský), v podstatě okrajová figura. Jenže tenhle permanentně nezávazný tón má za následek citelné zploštění výrazu na jednostrunné veselé štěbetání a deklamování, které herci s režisérem zaměnili za smysluplný výklad vztahů a situací.

Inscenace má jedno velké plus – téměř všichni herci nadstandardně zvládli deklamaci Shakespearových veršů v hravém, leč jazykově nesnadném překladu Martina Hilského. Je jim velmi dobře rozumět, takže diváci ocení finesy shakespearovské slovní ekvilibristiky.

Nicméně jen pár dní před premiérou Mnoho povyku pro nic poučili na témže jevišti herci londýnského Globu diváky o tom, že je možné text skvěle mluvit a přitom prožívat naplno své postavy, respektive situace, do nichž je Shakespeare uvádí.

Obsadit Beatrici a Benedicka mladými herci se ukázalo jako ošidné. Na jedné straně diváci ocení souboj horkokrevného a půvabného mládí, na druhé se vytratila skutečnost, že ti dva sršatí, do jisté míry životem otřískaní bojovníci na sebe prostě „zbyli“.

Benedick Václava Jílka má rozměr nezkušeného, trochu pubertálního mladíčka, který zahořel první láskou, nikoli zatvrzelého starého mládence, ale budiž. Beatrice Petry Horváthové je spíš uštěpačnou Kateřinou ze Zkrocení zlé ženy než zkušenou ironizující šermířkou slov, bohužel většinu textu je odsouzená cvrlikat jako vtipný vrabeček, aniž si smí vychutnat jeho smysl.

O ostatních postavách pak lze říci jen to, že pečlivě, ale bezobsažně deklamují – ať už to je Leonato (Daniel Rous), Don Pedro (Miloš Vávra), anebo zlotřilý Don John (Jan Révai).

Padouši od kladných hrdinů jsou pro jistotu odlišeni černými a bílými kostýmy, aby měl divák jasno. Trochu oživení na scénu vnesou výstupy bizarních strážníků v čele s Puškvorcem Petra Čtvrtníčka, který ale svou roli devalvuje tím, že si poměrně dost šlape na jazyk, aniž je to ovšem záměrný prostředek komiky, ale prostě nevědomá řečová vada.

Přes to všechno nutno říci, že premiérové publikum bylo většinou spokojeno, a není pochyb o tom, že tomu bude tak i nadále. Takže je vlastně všechno v pořádku a inscenace splnila svůj účel. Vždyť je to „jen“ Mnoho povyku pro nic – a o ničem.

William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic
Překlad Martin Hilský, režie Jiří Menzel, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Sylva Zimula Hanáková. Premiéra v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu 27. června.

Celkové hodnocení 60 %

Reklama

Výběr článků

Načítám