RECENZE: John Newman se uklonil všem svým inspiracím

Jmenuje se Tribute a název v podstatě vystihuje vše, co je schopno jako poselství nést. Hned v úvodu totiž v instrumentálním základu kdosi vyjmenovává hvězdy hudebního nebe, a aby to nikdo nebral jen jako kratochvíli, Newman své miláčky vepsal i do bookletu.

Dává tím na srozuměnou, že má tolik oblíbenců, kterým vzdá na albu hold a z jejichž tvorby či repertoáru čerpá, že by bylo zbytečné snažit se najít v jeho písních další inspirační proud.

Stylovým základem jsou pop a soul. Od nich třiadvacetiletý Newman cestuje k dalším hudebním příbytkům, ale do žádného nevstupuje tak, aby bylo možné konstatovat, že v něm hledá útočiště. Jedenáct písniček se předně snaží najít dobrou melodickou cestu.

Newman jim k tomu dává interpretační i autorskou osobnost. Jeho výraz je sice příjemný, ve vypjatých pasážích takříkajíc sexy, nepatří nicméně k těm jasně definovatelným, protože se mění s náladou skladeb, respektive s jejich tempem.

Jakost jeho melodií je střídavá. Na jedné straně stojí definitivní hit Love Me Again, budoucí hity Losing Sleep či Gold Dust, na straně druhé průměrné Easy, Running nebo Tribute. U některých je navíc nejsilnější úvodní instrumentální motiv či riff, například u Try či Running. Tyto nevyrovnanosti však alespoň dávají jistotu, že Newman o svých kompozicích umělecky přemýšlel a snažil se je dobře vystavět i po stránce aranžérské.

V textech zpívá především o vztazích, a pokud jde o nasazení, patří k těm novým ostrovním úkazům, pro jejichž výkon je přirozené. Jelikož je spoluautorem všech písniček, má budoucnost otevřenou.