Článek
Jenže výsledek až zoufale naráží na profesní neschopnost jak debutující scenáristky Daniely Choděrové, která ve filmu i hraje, tak režiséra Jána Nováka, jenž zatím natočil dva třeskutě slabé snímky Klíček a Kameňák 4.
Zpočátku (a pak bohužel ještě několikrát) se dozvíme, jaká legenda se váže k hradu Lukov, v jehož blízkosti i na němž se děj odehrává a na kterém se film točil. Postavy, které se záhy představí, jsou vesměs zoufalé, protivné a většinu filmu naprosto stejné, bez sebemenšího vývoje. Až těsně před koncem se jako mávnutím proutku promění.
Ovdovělý kastelán v podání Martina Dejdara je smutkem paralyzovaný vdovec, který má divoké sny a v jejich důsledku se chová agresivně. Chlapec, po úrazu upoutaný na invalidní vozík, je strašlivě hnusný na svou nebohou osamělou matku, která s ním neumí jednat a nemá peníze na operaci, jež by ho mohla znovu postavit na nohy. Tatínek (Filip Blažek) jednoho z dětí se chystá k nevěře s maminkou (Kateřina Brožová) druhého.
A tak dále, větší část filmu je jen smutek, zmar, hádky a příjezd střelnice, která nemá v příběhu jiné místo, než že dodá další dítě do party a poslouží k prezentaci některých z mnoha sponzorských výrobků. Není také zcela jasné, kdy se film odehrává. Něco vypadá jako současnost, něco jako nedávná minulost, ale dojmem univerzálnosti času, což byl patrně záměr, to zdaleka nepůsobí.
Když se začne hrát o poklad, nastoupí i spousta nelogičností, které doslova tahají za oči, uši i mozek. Například když dítě doslova za chvilku vyluští záhadu ukrytí pokladu, což se do té doby nepodařilo žádnému z vědců ani hledačů.
Když se pak děti ztratí a diváci přesně vědí, kam a jak, rodiče jeden po druhém dlouhé minuty zjišťují, že jeden až pátý nepřišel domů a pak sedí v hospodě, lkají a hádají se. Policie pátrá údajně tři dny a pak odejde, aniž by nalezla stopu, protože pohádkový motiv nemůže akceptovat.
Kupodivu i po těch třech dnech vidíme sice ve skále uvězněné, ale živé a zdravé děti, které patrně nemají hlad ani žízeň, zato se „nějak“ převlékly do historických kostýmů, které tam patrně byly pro ně připravené a přesně jim padly. Když se dospělí přestanou hádat a uposlechnou zdánlivě absurdních pokynů, podstoupí nejen velké prozření o lásce rodinné i partnerské, ale také podají fyzické výkony, jichž by patrně nikdy nemohli být schopni.
Pohádkový a realistický motiv se totiž nepodařilo ve scénáři ani v realizaci propojit ani v případě dětí, ani u dospělých, takže mnohé, co se stane, zcela postrádá smysl, což by v opačném případě samozřejmě nevadilo. Jenže to by se muselo nejdřív vymyslet, pak napsat a pak ještě dobře natočit.
Nedostatku scenáristického i režijního řemesla pak odpovídá i většina hereckých výkonů. S mnoha větami a situacemi by si neporadil ani oscarový laureát. Výprava nemá s pohádkou nic společného, film je napohled chudý a velmi neobratně natočený, příkladem mohou být třeba dlouhé, statické a stále stejné záběry na dům i hrad. Zato je film objektivně příliš dlouhý a pocitově ještě delší.
Zůstává tak jen hezký záměr, který se nepodařilo naplnit, a lítost nad promarněnou šancí navázat na kdysi tak úspěšnou tradici dětských, respektive rodinných filmů.
Dukátová skála
Česko 2018, 110 min.
Režie: Ján Novák, hrají: Martin Dejdar, Martin Zounar, Andrej Hryc, Kateřina Brožová a další