RECENZE: Divadlo 2013 - o matkách, dcerách a kravách

Shodou okolností jejich inscenace měly – alespoň na první pohled – jeden společný rys: v obou účinkovalo pět hereček a jeden herec ve výrazné kolektivní spolupráci.

Jan Klata (1973) je jednou z nejvýraznějších osobností polské divadelní scény. Na svém kontě má řadu pozoruhodných inscenací klasického i soudobého repertoáru (sám je ostatně též dramatikem). Po letech spolupráce s wroclavským Teatrem Polským, kde měla před dvěma lety premiéru i Hra o matce a vlasti, se letos vrátil do čela krakovského Starého divadla.

Klatova inscenace vychází ze stejnojmenné knihy polské autorky Boženy Keffové o matce, jež přežila holocaust a své trauma přenáší na dceru, kterou k sobě váže tíživým poutem. V inscenaci se objevují postavy Matky a Dcery spojené jedním dlouhým copem, který jim brání vydat se samostatným směrem, cop je ovíjí a nemilosrdně přitahuje k sobě, až nakonec Matka táhne bránící se dceru na copu za sebou.

V precizní kompozici sólových a sborových výstupů hraje velkou roli pohyb, hudba, zpěv, nářek a výkřiky, vše v dokonalé souhře. Pětice hereček a jeden herec v téměř nerozeznatelné ženské stylizaci, v bílých šatech s názvuky etnických prvků a na vysokých podpatcích tančí, krouží a hlásají své mystérium o traumatizujícím vztahu matky a dcery, v němž matka je současně i vlastí, jež nutí své děti vyrovnávat se s minulostí. Výstavbu Klatovy inscenace i herecké výkony nelze než obdivovat, nicméně ztotožnit se s ní i citově není tak snadné, působí až příliš vycizelovaně a uměle.

Umělecký šéf Nového rižského divadla Alvis Hermanis (1965) patří k nejvýraznějším osobnostem evropské divadelní scény, jeho inscenace putují po prestižních festivalech, ostatně i v Plzni se již několikrát objevily.

Po adaptacích světové klasiky se Hermanis v Černém mléce pokouší na základě sesbíraného materiálu zmapovat rychle mizející kořeny lotyšského venkova spojeného především s fenoménem chovu dobytka. A tak pětice hereček v květovaných šatech a ve střevících na vysokých podpatcích představuje nejen venkovanky, ale především krávy, k nimž se upíná celý život vesnického společenství. Vztah vesničanů a krav je tu zkoumán a předváděn (respektive vyprávěn) do nejmenších detailů, kdy uzlové body existence krav a lidí, jakož i jejich citové vazby se vzájemně proplétají a splývají.

„Žádný člověk vám nedá tolik citu, jako vaše kráva,“ říká vesničanka v inscenaci, která hodinu a půl ukazuje svět, kde ženy i krávy strádají touhou po mužské dominanci, kde se mluví se stejnou věcností o narození telátka jako o porážce a rozporcování starého dobytčete, kde se k sobě tulí kráva a její majitelka v důvěrném objetí, neboť vesničanky si ve chvíli stesku chodí popovídat do chléva se svou krávou spíš než se svým mužem, protože si lépe rozumějí.

Hermanisova sonda do mizejícího Lotyšska není vnějšně efektní, pro mnohé může být i jednotvárná, nicméně se dotýká i diváků, kteří krávě jaktěživi nepohlédli do očí. Jako by Hermanise, experimentujícího mága jeviště, vesnická látka svou autenticitou převálcovala, zklidnila a zformovala do prosté, ale působivé výpovědi. Je to jiný Hermanis, než jakého jsme dosud vídali, ale neméně divadelně přesvědčivý.

Kráva bojující o unaveného a opilého býka-ženicha proti čtveřici „konkurentek“, kráva houpající se na houpačce se svým hospodářem, anebo krávy se svítícími rohy pozorující Mléčnou dráhu diváky okouzlí, stejně jako herečky, které se dokonale přizpůsobily plavné pomalosti dobytčat, jejich líné přežvýkavosti a upřenému pohledu velkých očí, krásnějších než ty lidské.