RECENZE: Archetypální symbolika Vladimíra Houdka

Právě kruh patří k základním geometrickým tvarům a najdeme ho v různých podobách i na Houdkových obrazech. Stejně jako trojúhelník, přímku, obdélník či kosočtverec.

Někdy je tvůrce předkládá pozorovateli v plné nahotě, jindy je zaplete do odlišných tvarů a záměrně je jimi kamufluje. Jeho obrazy totiž nejsou láska na první pohled. Musíte si k nim hledat cestu. Stejně jako k výše popisovanému průmyslovému prostoru.

Kurátor výstavy Marek Pokorný vybral pro prezentaci Houdkových obrazů ideální prostor. A možná nevědomky ho obohatil právě těmito díly. Jejich barvy (rezavá, černá, hnědá či ocelově šedá) jsou totiž i barvami vysloužilého strojového parku, který galerii všude kolem obklopuje.

Najednou se smazává jindy ostrá hranice mezi galerijním interiérem a exteriérem okolní krajiny či města. Houdek a vítkovický areál tvoří jedno velké postindustriální dílo. Jeho oleje mají stejně magickou hloubku jako vyhaslé pece, průmyslové haly nebo zohýbané trubky trhající modrý horizont.

Obrazy působí v tomto kontextu jako magické znaky, jako archetypy prastarých kultur, které jsou zavěšeny na posvátné totemy. Totemy-komíny trčí jako faly plodnosti mužského principu do prostoru. A znaky protknutých kosočtverců, tedy ženského principu, čekají tiše na velkoplošném plátně pohlceny bílou stěnou galerie. Oba principy se zároveň doplňují a zároveň i také vylučují. Záleží na úhlu pohledu.

Podobné téma zpracovává Houdek i prostřednictvím videoartové smyčky, která vznikla na základě básně Kanoucí šíře. Mužská postava leží v lůně uzavřeného kruhu.

Ten vypadá chvíli jako děloha matky, chvíli zase jako rozevírající se chřtán sopky.

Bezpečí a nebezpečí, strach versus vyrovnanost, mužský i ženský fenomén, to jsou protiklady, kterými Houdek akcentuje své kreativní vize.

Jednota a boj protikladů jsou už od antiky hnacím motorem lidské imaginace. Malíř Vladimír Houdek tu svou přenáší na plochu obrazu, aby ji tam pak brutálně zdestruoval a posléze stlačil do výsledného tvaru.