Článek
Vladíková k tomu říká: "Tato výstava je částečnou a jistě neúplnou, ale snad svým uskupením zajímavou a neotřelou reflexí fenoménu krásy v dílech několika intuitivně vybraných současných výtvarných umělců."
Krása je pojem relativní. Jinak ji chápal Michelangelo, jinak Mistr třeboňského oltáře a v současném umění je to ještě složitější. Nejde však o pojmy. Čistá krása jako výstava působí především jako hledání ztraceného ráje, harmonie a klasického umění.
Symbolizuje je Jan Knap, který vystavuje svoje charakteristické obrazy s loutkovitými figurkami v kompozicích renesančních mistrů. Není tomu tak dávno, kdy jeho tvorbě věnoval německý časopis Art velký článek a vzápětí vznikla mezi čtenáři polemika, zda je to ještě umění nebo už poučený kýč. Do sporu zasáhl trh: Knapův obraz se letos v červnu v Německu prodal na aukci za 20 tisíc eur (přes 600 tisíc korun), což je cena, o které se mnoha jeho současníkům může jen zdát.
Ze starých mistrů čerpá svoji snovou krajinu i Martin Mainer, ovšem hvězdou výstavy je Michal Nesázal, jehož zelenobílé přírodní panoráma s lekníny má až poetiku Jana Zrzavého. Z hlediska objevnosti technologie pak zaujmou obrazy Františka Matouška, kombinující malbu a rozpáranou džínovinu.
Proměna k nové krásné harmonii je nejčitelnější u Veroniky Bromové, která do českého umění vtrhla v 90. letech s obrovskými fotografickými akty, ve nichž svoje vlastní tělo přetvářela do až zrůdně vyhlížejících objektů. Nyní už nedeformuje a po vzoru Cindy Shermanové si hraje jednou na biblickou Evu, podruhé na divošku z amazonských pralesů. Nepoužívá kostýmy, jen mění paruky a prostředí. Vyznavači rubensovské krásy si rozhodně užijí.
Čistá krása
Galerie kritiků, palác Adria, Praha 1, do 16. ledna