Článek
Není to ještě ani rok, co odešla do hereckého nebe (23. prosince), v příštím roce si připomeneme její nedožité pětadevadesátiny (21. září).
Jak už to v memoárové literatuře i filmech bývá, ohlíží se také Faifrovo dílko za osobnostmi a rolemi, a byla jich v obou případech plejáda, jak Skořepovou provázely hlavně za jejího působení v Národním divadle (1948–2014). Ke slovu se dostal i osobní filmový archív z dovolených u Černého moře nebo u Jadranu neunavitelné, vitální, pracovité, tvárné herečky.
Když už se cítila ve zlaté kapličce nevyužitá, hrála i jinde: skvělou Mydlibabu v Řeznické, Štětináče v Rychlých šípech, dokonce Harpagona v Lakomci nebo nezapomenutelný Portrét Donny T., herečky stárnoucí jako ona, v Městských divadlech pražských.
Nejcennější devízou dokumentu Sama zůstává ale zápas s osaměním. Sil ubývalo, agentury i přátelé se odmlčovali pořád víc, a přátelé také umírali, ale Luba pořád odmítala vzdát se. Úporně se hlásila režisérům o práci, sama psala, dbala na preciznost při studování rolí, umíněně kritická byla ke spolupráci s kolegy a kolegyněmi. S pozvánkami na své premiéry osobně navštěvovala i přátele v redakci Práva… Samota byla ale nakonec vždycky o krok napřed.
V této části vypravování Skořepové je film Otakara Faifra obecnějším zamyšlením o smutných koncích velkých osobností žijících ve světlech ramp a dožívajících v opuštění. Pamatujeme si spíš jen jejich vitalitu: Rosůlkové, Zázvorkové, Fialové, Kováříka, Lukavského, Lipského. Luba to vyslovila za ně všechny. Premiéru Sama chystají i v televizi; snad kolem Vánoc. Nebo kvůli tomu smutku až po nich?