Článek
V Česku režíruje poprvé. V pražském Divadle pod Palmovkou bude mít v sobotu 27. ledna premiéru Shakespearova hra Něco za něco v jeho úpravě i režii.
Proč právě Divadlo pod Palmovkou a proč právě Shakespeare?
V divadle jsme v roce 2016 hostovali v rámci festivalu Palm Off Fest s inscenací Ibsenova Nepřítele lidu, kterou jsem režíroval v mém donedávna mateřském Starém Teatru v Krakově. Setkali jsme s vřelým diváckým přijetím, a tak jsme se s mým týmem rozhodli připojit k tomu, co se v tomto divadle děje. Pracoval jsem v divadlech od Madridu po Moskvu, ale v Praze zatím nikdy. Jsem sice už ve středním věku (24. února oslaví 45. narozeniny – pozn. red.), ale stále mám v sobě touhu po nových impulzech. Nabídka na režii titulu Něco za něco přišla od vedení divadla a já jsem za tuto inspiraci vděčný.
Jaký je váš vztah k Shakespearovi?
Jednou z mých prvních profesionálních režií byl Hamlet, inscenovaný jako site-specific projekt v přístavu v Lodži. O deset let později jsem stejný text dělal v německé Bochumi, ale byla to úplně jiná inscenace. Ve Štýrském Hradci v Rakousku jsem režíroval Richarda III., v Drážďanech Tita Andronika, v Polsku Krále Leara, v moskevském MCHAT Macbetha.
Ale Něco za něco je zcela jiný, zvláštní, tajuplný text. Shakespearovští znalci ho označují za problematický, jako by jiné jeho hry problematické nebyly. Shakespeare ho psal v pozdním tvůrčím období, kdy si nebyl jist, jestli život je krásný, nebo strašný, a kdy dokázal napsat už téměř cokoli. Tato hra není ani komedie, ani tragédie, mění se scénu od scény.
Co vás na ní ze všeho nejvíc zajímá?
Shakespeare v ní nabízí velmi současný pohled na svět. Když se dnes podíváte na aktuální politickou scénu, nevíte, zda se máte smát, nebo plakat. Jeden americký komik vyjadřující se k ročnímu prezidentskému angažmá Donalda Trumpa řekl, že je to tak hloupé, až to snad ani není směšné. A Shakespearova hra je o světě, který je tak zkorumpovaný a liberální, že to už nemá s liberálností co dělat. O světě s tolika možnostmi volby, že si vybereme buď špatně, anebo vůbec ne. A o lidech, kteří takový svět odmítají. Ptá se, jak je možné napravit svět, který napravit potřebuje, ale nakolik je naším právem měnit lidi v anděly.
V roce 2018 máme v Evropě více svobody než kdykoli předtím, ale je otázka, jak si s ní dokážeme poradit. Zda se dokážeme části té svobody i vzdát, aby náš život měl smysl. To je startovacím momentem naší inscenace. Odpovědět si musí každý sám.
Text jste razantně upravil. Co vás k tomu vedlo?
Když režíruju, neuvažuju o tom, jestli pracuju se Shakespearem, nebo současným textem. Důležité je pro mě zůstat autorovi věrný. Ale někdy je to trochu paradoxní věrnost. Jde o to, být věrný duchu díla, ne jeho liteře. Shakespearovy hry jsou psané částečně veršem a částečně prózou. Nikdy bych si nedovolil ničit Shakespearovu poezii, ale prozaická místa byla už v jeho době často věcí herecké improvizace. A podobným způsobem pracujeme i v naší inscenaci.
Hledali jsme jazyk, kterým komunikují postavy, ekvivalent k tomu, jak pracovali Shakespearovi herci, snažíme se zachovat jeho kontrast plebejského a vysokého světa. A v neposlední řadě i jeho drsnost. Něco za něco je drsný text, nepříjemný je slabé slovo, které nevystihuje to, jak se k divákům obrací.
Znamená to, že vnímáte Shakespeara především jako divadelníka, jehož hry komunikují s publikem?
Jistě. Shakespeare byl geniální básník, ale především divadelník a inscenátor. Když pracuji na jeho textu, zajímám se samozřejmě nejprve o kontext doby, čtu nejrůznější materiály, ale pak na to všechno musím zapomenout a hledat současný divadelní jazyk, jakým lze jeho myšlenky sdělit divákům v lednu 2018 v Praze.
Vzrušuje mě hledat v textu zapsané stopy živé divadelnosti. Protože některé scény jsou záznamem konkrétní divadelní akce. Shakespearovo divadlo je velmi reálné, je psané krví a výměšky jeho herců, ale zároveň i velmi poetické. A to spojení je geniální. Režírovat Shakespeara je velká výzva, ale jen taková má smysl. Vždycky jsem se zabýval texty, které jsou chytřejší než já, a učil se z nich.
Nejdůležitější pro mě je, jak bude inscenace působit v kontaktu s publikem. Nejen o premiéře, ale na všech dalších představeních. Chtěl jsem divákům ukázat, jak funguje Shakespeare v současném světě a jak skvěle o něm dokáže mluvit.