Článek
Již 19. září vyrazí tříčlenná skupina Jolly Jokers And The PBU, jak se její název zkracuje, v sedmadvacátém roce své existence na turné, které její nejslavnější desku připomene. První koncert se odehraje v pražském Rock Café, role předskupiny se zhostí PopKillers a celá série skončí 29. prosince v klubu 007 v Praze. Petr Kumandžas odpověděl na několik otázek.
Co vás vedlo k tomu, album připomenout na turné?
Loni se mi ozvali dva kluci z Tábora s tím, že vydávají vinyly a rádi by vydali i Heavy, Funky, Boxing n’ Roll. Zdál se mi to být dobrý nápad, a tak vyšlo dvě stě kusů. Jedním z lidí, kteří si vinyl koupili, byl Vlasta Zahrádka, zpěvák kapely PopKillers. On vymyslel, že by se mohlo uspořádat turné, které desku připomene. Jeho skupina na ně pojede s námi.
Vás samotného nenapadlo k výročí alba něco podniknout?
Původně jsem ho chtěl připomenou v trochu jiné formě. Pokusil jsem se dát dohromady tehdejší sestavu naší kapely a odehrát sérii tří až pěti velkých koncertů, které by byly remakem té doby. Mým záměrem bylo vystupovat v kostýmech tak, jak jsme to dělali na začátku devadesátých let.
Sehnal jsem na to i sponzora, ale bohužel se mi nepodařilo dát dohromady členy původní sestavy. Bubeník Filip Skiba nebyl hudebně ve formě a kytarista Jiří Egrt má problém se spolehlivostí. Celé to tedy padlo.
Petr Kumandžas vede svou kapelu na koncertní turné.
V jaké sestavě kapela na nadcházející turné vyjede?
Společně se mnou to budou kytarista Patrik Prikner, se kterým hrajeme už pět let, a bubeník Karel Křen, jenž je s námi dva roky. Za posledních patnáct let se v sestavě vystřídala spousta muzikantů, takže vzhledem k tomu je tohle docela stabilní sestava.
Na koncertech zahrajeme z Heavy, Funky, Boxing n’ Roll tak třicet procent. Nejsem příznivcem živého hraní skladeb, které momentálně nezapadají do repertoáru skupiny. Budeme naopak hrát i několik nových věcí a výběr z celé naší historie. V podstatě zahrajeme skladby, o kterých si myslíme, že jsou nejlepší.
Kapela během let často měnila zvuk a styl. Proč?
Skupina Jolly Joker And The Plastic Beatles of The Universe je koncept, který se stále vyvíjí. Prošla celkem zatím přibližně šesti etapami, které se buď vázaly na aktuální alba, nebo projekty. Předposlední koncept zasáhl i do samotného názvu kapely, tedy Jolly Joker and Country Metal of the Universe. Jednalo o jakousi elektroakustickou verzi s bubenicí Klárou Bhomovou a dělo se to v letech 2012 až 2014. Program, který se váže k turné propagujícímu debutové album, nese název Heavy Funky Boxing n’ Death.
V určitých letech dostala naše kapela od novinářů a fanoušků nějaké stylové nálepky, v základu se ale mění. V repertoáru se objevují i převzaté skladby, momentálně třeba písnička od skupiny Yes.
Jaký ten koncept je?
Neustále sleduju, jak se hudba vyvíjí. Není to jen na základě trendovosti, hledím na ni jako na sociální téma. Vždycky mě zajímalo, co v dané době říká, o čem vypovídá a jak pokračuje její příběh. Nejvíce mě pak zajímá to, co je progresivní. Na to se obvykle naladím a souzním s tím jako autor skladeb pro svou kapelu.
Petr Kumandžas sleduje hudební trendy.
Přináší muzika ještě nějaké nové prvky?
Přináší, to zcela určitě. Objevují se především na hranici mainstreamu a alternativy a je to velmi intenzivní. Jsem často překvapen, že se k nám dostávají se značným zpožděním. V této době je u nás na vzestupu muzika, která ve světě vznikla před více než deseti lety.
Přemýšlím o tom, čím to je. Možná se u nás určité styly, které si získají u posluchačů oblibu, nějakým způsobem zakonzervují a tvůrci, s ohledem na tu popularitu, nejsou ochotni posunovat se dál.
Můžete uvést příklad?
Velkou černou dírou u nás je produkce písniček. Ve světě se vyvinula do sféry, kdy hraje ve zvuku velmi důležitou roli. U nás na to ale mnoho producentů nereaguje, což je jistě dáno i tím, že u nás klasičtí producenti vlastně nejsou. Tahle práce má ve světě tradici, u nás nikoli.
Rokenrol byl už od svých začátků postaven na práci producentů a dnes je to nejvýraznější. Symbolem současné progrese jsou producenti, kteří z muziky vytáhnou to nejlepší a dají jí aktuální zvukovou tvář. Spousta světových producentů je dnes slavná, jsou to hudební hvězdy. Děje se to kvůli tomu, že dokáží skladbám vytvořit skoro až předimenzovaný zvuk, který je nosný a často výraznější než třeba melodická linka.
Skupině Jolly Joker And The PBU hudební progrese problém nedělá?
Nikoli. Jak už jsem řekl, hudba je pro mě z velké části sociální téma, které vypovídá o světě i době. Přijde mi přirozené žít v tom co nejaktuálněji.
V jaké atmosféře album Heavy, Funky, Boxing n’ Roll vznikalo?
Když v roce 1991 kapela Jolly Joker And The PBU vznikla, bylo to vyústění mých hudebních zkušeností. Zhmotnil jsem svůj hudební koncept. Bylo mi kolem dvaceti let, prožíval jsem silné hudební období a muzikou jsem byl fascinován. Vzdělával jsem se a poslouchal všechno, co mi podle mého vkusu přišlo aktuální a zajímavé. Písničky vznikly spontánně, dělo se to ale v období, kdy jsem o muzice přemýšlel, tak je to v nich zachycené.
Jak vzpomínáte na devadesátá léta?
V té době věci na hudební scéně velmi dobře fungovaly. Všechno přitom vlastně bylo v rozjezdu a my se učili, jaký má hudební průmysl být. Bylo tu ale nadšení, lidé spolupracovali, kapely si vycházely vstříc a vydavatelé chtěli vydávat desky, protože byli o hudbě přesvědčeni. To všechno vytvářelo duch doby, perspektivu i smysl. Mělo to ale svůj časový limit, což je pochopitelné.