Hlavní obsah
Van Der Graaf Generator, zleva Guy Evans (bicí), Peter Hammill (zpěv, kytara) a Hugh Banton (klávesy). Foto: archiv kapely

Peter Hammill z Van der Graaf Generator: Přáli jsme si svůj příběh dovést k lepší pointě

Britská skupina Van der Graaf Generator vystoupí 20. dubna v Divadle Archa v Praze. Představí se v sestavě, v níž působí v posledních patnácti letech, od návratu na scénu. Písně z posledního alba Do Not Disturb i skladby ze šedesátých a sedmdesátých let představí zpěvák a kytarista Peter Hammill, klávesista a baskytarista Hugh Banton a bubeník Guy Evans. Rozhovor poskytl Hammill.

Van Der Graaf Generator, zleva Guy Evans (bicí), Peter Hammill (zpěv, kytara) a Hugh Banton (klávesy). Foto: archiv kapely
Peter Hammill z Van der Graaf Generator: Přáli jsme si svůj příběh dovést k lepší pointě

Kapelu jste založil v roce 1967. Jak tehdy z vašeho pohledu vypadala hudební scéna v Manchesteru?

Formovali jsme se na přelomu let 1967 a 1968. Je to už opravdu dávno. Byl to svět pod povrchem. Stále v undergroundu. Dneska je hudba všude kolem, když jste ji ale chtěl poslouchat nebo i tvořit tehdy, musel jste vyrazit ven a hledat. Já se pohyboval v univerzitním prostředí, v něm bylo klubů dost a ta hudba stála za to. V sobotu večer se konaly koncerty a přijeli třeba Hendrix nebo Cream. Takže si dovedete představit, že to byla velmi vzrušující doba.

Vy sám jste na koncerty chodil často?

Ano, jak jen to šlo. A navíc jsme hned, jak jsme založili kapelu, začali koncertovat a ostatním předskakovali. To bylo teprve zajímavé, protože o tom, že budu hrát, jsem snil od nějakých patnácti let. Tehdy mě hudba začala bavit a začal jsem psát písničky.

Také jsem si ale nedovedl ani v nejmenším představit, že to budu dělat i za padesát let. V té době byli nejdéle fungující kapelou, kterou jsem znal, možná Beatles, a ti tehdy existovali pár let. Nikoho nenapadlo, že by to mohlo trvat tak dlouho.

Co bylo v začátcích nejtěžší?

Zaprvé podepsat nahrávací smlouvu, to bylo nezbytné a složité. A když jste ji dostali, nebyla to garance na doživotí. Nahráli jste singl a měli jednu šanci. Když jste ji dost dobře nevyužili, čekal na vaše místo někdo jiný. A upřímně řečeno, my některé šance úplně neproměnili.

Ale nějak se nám podařilo to zvrátit a skončili jsme s velmi prozíravým vydavatelem a managementem. Člověk musel být odhodlaný. Koncem šedesátých let jsme dali hodně energie do toho, abychom zjistili, kdo vlastně jsme, a našli si publikum.

Loni uplynulo padesát let od vydání vašeho debutového alba The Aerosol Grey Machine. Jak na jeho vznik vzpomínáte?

Mám to trochu zamlžené, byli jsme velmi mladí a tvrdě jsme pracovali. Nenatáčeli jsme na jeden zátah během týdne nebo měsíce, jako by se to dělo dnes. Tehdy jsme jako začínající kapela dostali třeba tři hodiny uprostřed noci, když bylo studio nejlevnější. Nahráli jsme část skladby, pak jsme několik dní koncertovali a pak se do studia vrátili na nahrávání dalšího kousku.

Byla situace stejná i s následující deskou The Least We Can Do Is Wave to Each Other, která vám přinesla větší úspěch?

Trochu jsme si polepšili, ale princip byl stejný. Rozhodně jsme pořád nahrávali v noci. Tenhle styl práce jsme si mohli dovolit změnit až v naší druhé kapelní etapě, v polovině sedmdesátých let s deskou Godbluff. V té době jsme se dostali do jednoho z prvních rezidenčních studií, do slavného Rockfieldu.

Vzniklo tam mnoho slavných alb a písní, mimo jiné Bohemian Rhapsody od Queen. Tehdy jsme konečně měli na nahrávání vyhrazený delší čas a pracovali jsme ve dne v noci.

Tomuhle albu ovšem předcházela tříletá přestávka. Proč k ní došlo?

V podstatě jsme vybouchli. Na začátku jsme k výbuchu měli nakročeno neustále, ale moc jsme se snažili, aby se to nestalo. Pak však přišel moment, kdy jsme nemohli dál. Byli jsme frustrovaní. O tři roky později jsme se naštěstí rozhodli dát kapele ještě jednu šanci.

Myslel jste si během té pauzy, že je po všem?

Domníval jsem se, že mě má hudební průmysl až po krk, a nevěděl jsem, co bude dál. Tehdy však začaly být dostupné čtyřstopé magnetofony a já si jeden hned koupil, protože jsem věděl, že s hudbou budu pokračovat, ať se děje, co se děje. I kdyby nemělo jít o profesionální kariéru ve velkém světě hudby.

Potom jste sice nahrávali v Rockfieldu, ale už v roce 1978 jste se znovu rozpadli a vy jste dál působil sólově. Vnímáte to jako dvě odlišné éry?

Ne tak docela, ale s kapelou je to samozřejmě společenštější záležitost. Když jedu sám na turné, leží všechna rozhodnutí a odpovědnost na mně. Hrát se skupinou je asi příjemnější, ale samozřejmě hrozí, že když jste spolu neustále po dlouhou dobu, nastanou rozpory. Jako v rodině.

Nyní už ale máme výhodu, že fungujeme v podstatě nárazově. Vždy koncertujeme nebo nahráváme jen po určitý čas a potom máme čas pro sebe. To je důležité, protože když se pak vrátíme k sobě, můžeme do toho jít celým srdcem.

Když jste se před patnácti lety opět vrátili na scénu, bylo to na dobu neurčitou?

Rozhodně jsem si nemyslel, že to bude mít dlouhé trvání. Nejdřív jsme se sešli soukromě, abychom věděli, že naše symbióza bude fungovat. Neplánovali jsme, že to bude na dlouho. Brzy jsme ale měli pocit, že bychom ten náš příběh rádi dovedli k lepší pointě. A nyní jsme vlastně sami v údivu, že ta pointa trvá už patnáct let a pokračuje.

Od návratu je každý z nás pozornější k přáním ostatních. Důležité je, že všichni tři souhlasíme s našimi plány. Nic neprosazujeme silou. Baví nás psát nové skladby, ale i se vracet k těm starým a trochu si s nimi hrát. Je to radost i výsada, že máme možnost tohle dělat. Jsme gentlemani v letech, nejsme už děcka. A jsme nadšení, že si můžeme užívat tohle své indiánské léto.

Před čtyřmi lety jste vydali album Do Not Disturb s tím, že by mohlo být poslední. Jak to vidíte dnes?

Mohlo by být poslední, protože nemůžeme zaručit, že nám naše zdraví dovolí natočit další. Uvědomovali jsme si, že neexistuje garance, že se nám povede nahrát další, proto jsme k němu tak přistupovali.

Neznamená to, že už žádné další nechceme. Nicméně zatím nemáme žádné plány, kromě toho, že vyrážíme na turné. A k němu přistupujeme stejně, dáme do něj všechno, protože žádné další být už nemusí. Nechci však, aby to bylo vnímáno jako depresivní způsob přemýšlení. Naopak, chceme se soustředit na přítomný okamžik. A těšíme se, že zahrajeme dost písní z Do Not Disturb, protože se koncertního provedení zatím nedočkaly.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků