Článek
Oslovila vás dříve muzika, nebo divadlo?
Muzika. Před revolucí měl brácha Petr v západních Čechách metalovou kapelu Tudor. Trávil jsem s ní dost času, občas jsme jí s kamarády dělali bedňáky. Později jí odešel baskytarista, a tak mi brácha řekl, ať se naučím na basu a hraju s nimi. V té době už jsem měl kapelu, kterou jsme založili s kamarádem na střední škole v Plzni.
S Tudorem jsem hrál několik měsíců, jenže pak nám vykradli zkušebnu.
Uvědomil jsem si, že Morrisona nemá smysl napodobovat, protože to prostě nejde
Po čtvrt roce část ukradených věcí policie našla, tehdy už jsem ale miloval The Doors a bráchu napadlo, abychom hráli písničky právě od nich. To bylo v roce 1995, nová kapela dostala název The End Of Colours.
Jak jste se dostal k The Doors?
Na začátku devadesátých let mě brácha seznámil s plzeňským fotografem Pepíkem Kůdou. Dodnes je sběratelem klasických vinylových alb, a když jsem byl u něj na návštěvě, řekl mi, ať si nějaká půjčím a poslechnu, třeba The Doors, protože by se mi mohla líbit. Měl pravdu.
Hráli jste s The End Of Colours pouze skladby od The Doors?
Byl to základ repertoáru. Já zpíval svahilsky a tak, jak jsem texty odposlouchal, ale fungovalo to. Měli jsme i několik vlastních skladeb a hráli jsme i písně jiných, Kinks, Beatles, Animals a dalších.
Asi po dvou letech jsme dostali nabídku, abychom ve zlínském klubu Golem hráli jako předkapela právě The Animals. Bohužel ten den napadl sníh a nám se nepodařilo nastartovat auto, takže jsme z Plzně do Zlína vůbec nevyjeli.
V roce 2000 byla činnost The End Of Colours na sedm let přerušena. Proč?
Brácha i já jsme začali dělat divadlo a věnovali jsme mu veškerý čas. Muzika byl sice skvělý ventil, ale neměli jsme kdy se jí věnovat. Větší měrou jsem se ale pod tu pauzu podepsal já. Uvědomil jsem si, že Jima Morrisona, zpěváka The Doors, nemá smysl napodobovat, protože to prostě nejde. Lidé na naše koncerty chodili, hráli jsme často, ale mně přestalo být v roli Morrisona dobře.
Po sedmi letech jste se ale ve stejné kapele opět Morrisonem stal…
Při studiu na DAMU jsem si v mezičase uvědomil, že ho sice napodobit nelze, ale neměl by to být důvod hodit za hlavu fakt, že mě jeho muzika baví. Uvědomil jsem si také, že to, co jsme dělali s The End Of Colours, bylo vlastně divadlo. Morrison byl nepochybně i velký herec a třeba u Toma Waitse jsou hudba a herectví doslova geniálně propojené. Prostě jsem si řekl, že The End Of Colours byla hezká zábava, ke které bychom se měli vrátit.
Co je pro vás na The Doors tak obdivuhodného?
Existovali v šedesátých letech, což byla pro kulturu plodná a specifická doba. Spojovali rockové písničky s psychedelií, která byla v té době populární, a na nic si nehráli. Jsem přesvědčen, že Morrisonovi nešlo o to, být slavný, nýbrž cosi sdělit. Svými texty se chtěl do umění ponořit, jít na jeho hranici a otevírat jím další a další dveře vnímání. Věřím tomu.
Byl jste u Morrisonova hrobu v Paříži?
Nejsem fanatik, takže to nebyl cíl. Dostal jsem se k němu náhodně před rokem a půl, když jsme byli v Paříži s výtvarníkem Janem Písaříkem na návštěvě u jeho známých fotografů. Honza mě k němu zavedl, a dokonce mě přinutil, abych přelezl zátarasy, aby mě u hrobu vyfotil.
O skupině The End Of Colours vznikl loni na výročním koncertu v Plzni dokument Sedmnáct barev ticha. Je zvláštní, že o revivalové kapele někdo natočí film…
Chtěli jsme mít na památku nějaký záznam. Dokument je však opravdu hlavně o lidech, není to vyloženě záznam koncertu. Má asi pětačtyřicet minut a v pátek 10. května ho uvedeme poprvé v kině Atlas. Později bude promítnut i v Plzni, Karlových Varech v době filmového festivalu nebo ve Volyni.