Paul Anka: Nejsilnější inspirací mi byl Sinatra

Hudba je má vášeň. Nic jiného kromě vystupování před lidmi a přítomnosti mých dětí mi v životě nepřináší takové uspokojení.

Jednoduše mě to naučilo vokální a technické postupy, které jsem odkoukal od sbormistra. Dodalo mi to sebedůvěru. Všechno ostatní jsem se naučil během své následující kariéry.

Ne, vůbec to nebylo běžné. Dostal jsem dar v podobě talentu ke zpívání a velmi energicky jsem ho využíval. Tenkrát neexistovaly televizní pěvecké soutěže pro mladé, jako je to dnes. A tak jsem zpíval, kdekoli jsem měl možnost, učil jsem se být co nejlepší a zjišťoval jsem při tom, co jsem zač. Všechno mi to začalo dávat smysl ve chvíli, kdy jsem si začal psát vlastní písničky.

Nemám přesnou představu, ale bylo by to určitě v oblasti zábavy. Nebo bych následoval své novinářské ambice, které jsem měl. Začínal jsem totiž v jedněch místních novinách jako elév. Určitě by se to týkalo psaní a tvorby.

Byl jsem mladý kluk, vyrůstal jsem v Kanadě a byl jsem zakoukaný do o tři roky starší teenagerky, což byl tehdy velký věkový rozdíl. Pracoval jsem v novinách, chtěl jsem být novinář. Psal jsem sedmdesát slov za minutu a skládal básně. Jedna z nich byla o Dianě. Poté, co jsem začal brát lekce hudby, jsem k ní složil hudbu a zpíval ji na večírcích. Mezinárodní hit se z ní stal, až když jsem se odstěhoval do New Yorku. Diana pro mě byla v tu chvíli inspirací.

Ne i ano. Byla to zvláštní písnička o městě v Africe, takže se s ní lidé nemohli ztotožnit. Ale já byl vděčný, že jsem poznal, jak to chodí. Z toho hlediska to byl úspěch. Stále jsem věřil, následoval jsem své sny a o několik měsíců později se stala hitem Diana.

Když mi Frank Sinatra řekl, že půjde na odpočinek, a já šel domů a napsal jsem pro něj písničku My Way.

V životě jste někdy nahoře a někdy dole. Stejné je to i v šoubyznysu. Já se na to ale díval jinak. Rostl jsem, přežíval. Britská hudební invaze ukončila v Americe hodně slibných kariér. Má však pokračovala. Žil jsem v Itálii, prodával dost desek, pak jsem žil v Los Angeles, kde jsem měl úspěch s kapelou The Rat Pack. Bylo vlastně přirozené, že se v šedesátých letech kvůli nástupu Rolling Stones a Beatles změnila podoba rádiového vysílání. Já si ale byl jistý, že mám solidní základ na to, abych mohl dále růst.

Ne, mám prostě rád všechnu hudbu. I když se každou dekádu mění, zajímá mě cokoli, co má vlastní integritu a kvalitu.

Nejsem. Já ten tým spoluzakládal a dovedl jsem ho do Ottawy. Potom jsem svůj podíl prodal. Dodnes jsem ale velký hokejový fanoušek.

I když jsou písničky jako děti a všechny miluju stejně, existují takové, například Do I Love You nebo I’m Not Anyone, které měly jen mírný úspěch, ale já je hrozně rád zpívám. Hold Me Until Morning Comes je také jedna z mých oblíbených.

Byl jsem zvědavý. Nemyslel jsem si, že mám šanci se stát filmovou hvězdou, jenom jsem se chopil příležitosti, která se mi nabídla. Díky tomu jsem napsal titulní píseň pro The Longest Day, válečný film Darryla F. Zanucka. Hraní je koníček, který beru seriózně.

Ano, píšu. Teď si užívám úspěch nové skladby Michaela Jacksona Love Never Felt So Good, kterou jsem pro něj napsal a která je na novém albu Xscape. Doufám, že mým dalším projektem budou písně, na kterých nyní pracuji. Pořád mě to baví.

Vznikla ve stejnou dobu jako písnička This Is It, tedy v roce 1983. Dělal jsem tenkrát pro Sony Music projekt duetů, jehož chtěl být Michael součástí. Napsali jsme ji společně.

Znal jsem léta jeho rodinu. Díky tomu jsem měl možnost s ním pracovat na svém albu duetů, což mě těšilo.

Nedávno takto zpíval Michael Jackson na předávání cen Billboard Music Awards. Myslím ale, že to je cesta pro budoucnost. Abychom vydělávali, nezabýváme se pouze zesnulými hvězdami, ale rozličným způsobem užití digitální prezentace. Zatím nemáme konkrétní plány, teprve jdeme se společností na trh. Živé koncerty nikdy nemohou být tímto způsobem nahrazeny úplně.