Hlavní obsah
Robert Mikluš a Petr Jeništa: dva starší ze ztrojeného bývalého kancléře Riegra v Odcházení - „táhne mu na devadesát“ a „středního věku“. Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Obraz z časů od normalizace k blbé náladě

„A tak by se neměl věru - v zájmu vlasti... - postupujícímu šeru odpor klásti...“ Verše z inscenace Vladimíra Morávka a Petra Oslzlého Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa napsal živoucí předmět hry v září 1968. Teprve letos na podzim je zhudebnil Daniel Fikejz. A nazpívala Marta Kubišová pro brněnskou Husu na provázku, kde se havlovská montáž hraje. „Byla při tom teskná a mlčenlivá,“ dodává Morávek.

Robert Mikluš a Petr Jeništa: dva starší ze ztrojeného bývalého kancléře Riegra v Odcházení - „táhne mu na devadesát“ a „středního věku“. Foto: Jiří P. Kříž, Právo
Obraz z časů od normalizace k blbé náladě

Nejspíš osýpkami zarudne část divadelní kritiky, která byla vystavena úrazu z režisérova výkladu, pojetí, koncepce a tvarosloví projektu, v jehož první části jsou do neutěšeného rámu 70. a 80. let zasazeny citace a parafráze prakticky ze všech Havlových her a ve druhé se počtvrté v Česku (Praha, Český Těšín, Hradec Králové) objevuje na jevišti jeho Odcházení.

Cirkus proti srsti


Je víc důvodů, proč se Cirkus Havel mnohým bude jevit protisrstným. Morávek s Oslzlým vyhmátli totiž pregnantně vlastnosti autora, který s básnivou rozkřídleností, filozofickou hloubkou, liberální neúhybností, s morální převahou nad minulými i současnými, věčně jinými názory podrážděnými partajními věrchuškami, a s vědomím absurdnosti dějů promlouvá s mírností a tolerancí k lidem slušným, a stále víc zklamaným - stejně jako on.

Cirkus Havel je dosud nejúplnějším hořkoironickým ohlédnutím za protikladností husákovské normalizace a za jejím vyústěním do pukavce veksláckého kapitalismu; s autorovým postrkem taty Kleina do vily. I když už nedosahuje, ačkoli to inscenátoři výmluvně naznačují, na lidovou charakteristiku nejnovější: zmodralý hradní Kašpárek Evropy.

Na blbou náladu není lék. Její bujení se dá jenom zastavit: sarkasmem, pojmenováním věcí a jevů, které vládní garnitury nerady slyší. Herci hrají Havla jako o život, protože si s ním mimořádně porozuměli. Však také pro Husu namluvil zcela nové scénické poznámky. Sám uznal po varšavské premiéře Odcházení, že to jde i bez jeho hlasu (v Hradci se mu to trochu nezamlouvalo). V Brně by to bez něj bylo prozměnu chudší.

Uhrančivost, podmanivost


Cirkus Havel je mimořádně náročnou scénickou koláží. Neporozumí jí, kdo není obeznámen s dramatickým a esejistickým dílem V. H., ani ten, kdo si nedal práci hru roku 2008 přečíst. Celek je ale uhrančivý, fascinující, podmanivý.

Víc ovšem bude platit, že se s ním nesrovná, kdo nebude chtít. Protože Oslzlého a Morávkův guláš z Havla je pořádně ostrý, chili peprný. A nejenom pro konfrontování životních osudů Laufera, Gotta, Zagorové, Rolincové, Švorcové, Kubišové, Havla, ztrojeného Riegra a zmíněného Kašpárka Kleina z Odcházení, ale také cca sto dvaceti ptáků létajících nad scénou...

Divadlo Husa na provázku Brno - Václav Havel, Vladimír Morávek, Petr Oslzlý: Cirkus Havel. Režie Morávek, dramaturgie Lucie Němečková, hudba Daniel Fikejz, kostýmy Eva Morávková, scéna Martin Ondrúš, pohybová spolupráce Ladislava Kvasnicová. Premiéra 7. listopadu 2008. Psáno z reprízy 14. listopadu.


 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků