Článek
Jeho interpretační umění spočívá v jemné dynamice, ovládající i nejhlubší tůně úhozového pianissima, v logickém rozčlenění frází, agogice a oddaném tlumočení hudebního textu. V úvodu zazněla Beethovenova Patetická sonáta c moll, opus 13, ve které osmadvacetiletý Beethoven v předposledním roce 18. století už jasně vstoupil do světa romantismu.
Patrné to bylo zejména v první větě, kde se střídají pomalé tragické části s bouřlivou atmosférou klasické sonátové formy. Druhá věta komponovaná v paralelní durové tónině nás zas jako by pomyslně přenesla do dobrodružných filmových příběhů o krásné Angelice.
Také další Beethovenova Sonáta, opus 111, komponovaná rovněž v tónině c moll, otevřela posluchačům svět velkých romantických hudebních obrazů. Diptych je uzavřen působivou Ariettou, která jako by napovídala, kudy se hudba jednou bude ubírat dál, ať už s náznaky minimalismu a možná i jazzu. Je to Beethovenův pohled do nebes, s úchvatnou závěrečnou apoteózou trylku, která uchystala klavíristům technický oříšek. Klánský, letošní nositel Ceny Antonína Dvořáka, se s ním vypořádal na výbornou.
Druhá část klavírního recitálu patřila tvorbě Fryderyka Chopina. Ta umožnila pianistovi plně rozvinout svou reprodukční fantazii, zejména v čtyřech Mazurkách, opus 17, kde se kromě snově melancholické nálady prosazují též prvky polské lidové hudby.
Večer vyvrcholil provedením efektní skladby Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur ve zcela zaplněném Rudolfinu.