Hlavní obsah

Nierika na novém albu dospěla a zkrásněla

Právo, Aleš Honus

Ve svém domovském klubu Nora pokřtila před pár dny své třetí album kopřivnická skupina Nierika. V nenápadném černobílém obalu, na kterém aby člověk hledal informace lupou, se přitom skrývá opravdový hudební klenot - bez diskuse nejlepší nahrávka, kterou kapela svým fanouškům zatím předložila.

Článek

Nierika vznikla už před osmi lety nejprve jako studiový projekt zakládajících členů Michala Burgeta a Tomáše Neuwertha, kteří si k realizaci svých zvukových vizí postupně přizvali zpěvačku Moniku Lohrerovou a další dva spoluhráče.

První, triphopově zasněné album Hydroponicum kapela nahrála ve svém vlastním studiu a hned si vysloužila přízeň hudebních kritiků, pořadatelů festivalů či třeba Michala Pavlíčka, který si ji svého času pozval do televizního pořadu Na Kloboučku. Na druhém albu se kapela před třemi lety pokusila rozšířit své výrazivo o více hudebních poloh, což bylo překvapivé a asi ne všichni toto žánrové rozkročení přijali s nadšením.

Třetí album je ve srovnání s předchůdcem daleko více uvolněné a svobodnější a také méně hudebně roztříštěné. Ubylo kytarové přímočarosti, přibylo zvukové psychedelie. Z tohoto pohledu se možná Nierika částečně vrací k filozofii svého debutu, kterou rozvíjí a obohacuje.

Z osmi písní na novém albu vyzařuje pohoda, která provázela tvůrčí a nahrávací proces, jenž kapela loni absolvovala na pronajaté chatě u přehrady Bystřička. Samotní členové kapely připouští, že práce na novém albu byla velmi příjemná.

„Na druhém albu Poison on your Spoon jsme si teprve vzájemně utvářeli své hudební názory, každý si v kapele teprve hledal svou autorskou pozici. Když se to dalo dohromady, ve výsledku to není ani ryba, ani rak... Teď ale tyhle věci prostě neřešíme, více se známe a více se při skládání a nahrávání vzájemně posloucháme,“ tvrdí zakládající člen kapely Michal Burget.

Také na vinylu

Album, které kromě nosiče CD vychází také v limitovaném nákladu na klasické vinylové desce, už na první poslech příjemně překvapí silným emotivním nábojem a také svou celistvostí a vyzrálostí. Nierika zkrátka po letech našla svoji tvář, přesto v některých okamžicích jakoby posluchač cítil silnou, možná i záměrně přiznávanou inspiraci odjinud.

Úvodní Journey´s End končí rozjiskřenou kytarovou pasáží, která silně evokuje zvuk britských The Cure, některé skladby by mohli mít klidně v repertoáru bristolští Portishead. Ostatně k naříkavému a elektronicky zkreslenému zpěvu vokalistky Beth Gibbons z Portishead se Monika Lohrerová v některých písních až nebezpečně blíží.

Skladba Talking to the Moon zase ve svém finiši dává Monice prostor ke kvílivě vypjatému zpěvu, srovnatelnému například s rockovou divoženkou P. J. Harvey. A podobných srovnání lze najít na albu skutečně mnoho, záleží jen na zkušenosti každého posluchače. Každá skladba je silná, svým způsobem dobrodružná a nevtíravě chytlavá, album jako celek je pozoruhodné a krásné. Vtáhne vás na první, pátý i desátý poslech. Něco takového dokáže jen velmi málo tuzemských kapel.

Od přelomového alba Bingriwingri, kterou před několika lety natočili krnovští Bratři Orffové, je nová kolekce Nieriky pravděpodobně nejlepší studiová nahrávka, která v novém miléniu vzešla z hudebně alternativního podhoubí krajiny mezi Jeseníky a Beskydami. Vývozní artikl par excellence.

Nierika: Everyone is Burning, Piper Records, 2009

Reklama

Výběr článků

Načítám