Nesnesitelná lehkost světa Oldřicha Tichého

Malíř sází na symboliku latentního tajemství. Když se očima procházíme po rozprostraněnosti hmoty toho kterého plátna, cítíme jistou osamělost. Možná takovou, jakou cítil tvůrce, když propátrával se štětcem v ruce labyrint linií a barevných ploch a mnohdy byl i zaskočen cestou, kterou se vydal k cíli. Zjišťujeme, že onen cíl není pevným bodem, stává se spíše chimérou vířící vzduch jako hejno křídel plovoucích inkoustovou modří tmy.

Řečí, kterou si Tichý dobrovolně zvolil, je především barva. Sází na šedomodrou s ocelovým chladem, žlutohnědou jako starý pergamen či sytě modrou, připomínající nekonečný oceán i nedozírné nebe. Každý z barevných odstínů obsahuje v sobě další informaci, vždy něco dalšího sděluje nebo vede určitým směrem.

To, co jsme původně měli za plovoucí kmen v temných vodách, může být ležící žena na modré látce nebo hráz protínající mořský živel. A to, co jsme původně viděli jako racky letící blankytnou oblohou, mohou být i lejstra vířící díky průvanu prostorem.

Surrealistická metoda splývání významových vrstev do sebe dává Tichého obrazům originální nadstavbu. Ten, kdo by přistupoval k jeho dílům jen z jednoho úhlu pohledu či myšlenkového směru, ochudil by se o všechna další setkání s překvapujícím detailem. Na první pohled sice nepodstatným, ale v komplexním významu zásadním.