Naší literatuře vévodí povídky, světu dramata

Nakladatelství Odeon, které nabízí to nejlepší ze světové literatury, v edici věnované českým autorům připomíná osudy žen, které sleduje člověk, jemuž málokdo věnuje pozornost. Sedí v nemocniční vrátnici a kolem něho každý den pochodují dramata. A jemu jde o víc než o vlastní pocity a zážitky. Všímá si a nic mu nevadí, že se „svět“ málo zajímá o něj.

Vůbec se mi zdá, že se česká literatura prosazuje v povídkách. V nich se autoři zajímají spíš o druhé než o sebe. Což je jeden z rysů literatury. Dora Čechova vydala soubor s provokativním titulem: Nechtěl jsem být Leninem. Portréty lidí spojených s ruskou realitou včera i dnes. A samozřejmě i s naší „člověčinou“. Nejen v příbězích, ale i volbou jazyka je zřejmé, že povídky nebyly psány během pár měsíců. A čtenáři vzrušením naskakovala husí kůže.

Do výběru se moc nehodí Povídky i Nové povídky Zdeňka Svěráka, ale letos vyšly jako audioknihy, samozřejmě i v novém tištěném vydání. S pomocí herecké partnerky Daniely Kolářové Svěrák starší na CD vyprávěl osudy lidí, o nichž se doslechl, a jak říkal, našel ono jádro, „pecku“ příběhu, kterou loni i chvilku předtím obalil dužinou. A vypověděl o člověku takovým způsobem, že se jeho rovněž po desetiletí sbírané literární skvosty staly bestsellerem. Čtenář totiž pozná, co ho osloví vnitřně. A peněz pak nelituje.

Podobně mistr povídek Petr Šabach vydal skoro novelku nazvanou Máslem dolů. Tak přece namazaný krajíc chleba vždycky dopadne, tedy, když si ho ještě dnes někdo namaže „máslem“. Osud muže autorova věku, s dcerou, kterou miluje, se zetěm či muži spojenými s ní, kteří mu jsou najednou bližší, než by kdy předpokládal.

Nerad bych zapomněl na rozsáhlý román Františka Niedla Útěk do pekel, dobrodružné čtení o muži, jehož rok 1939 katapultuje mimo tuto těžce zkoušenou zem. A zmínit si zaslouží Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, na jaře vydané, na podzim s Cenou J. Škvoreckého. Odchod této osobnosti k letošku také patří, podobně jako Jana Trefulky či Raye Bradburyho.

Vynechávám, spíš jen registruji, prózy severských detektivkářů: Joa Nesboa, Larse Keplera, Adlera Olsena, Hakana Nessera, dalo by se pokračovat. A mimochodem v tradici Dicka Francise pokračuje jeho syn Felix.

O to víc mě zaujaly prózy „nedetektivního“ charakteru, v nichž je však ukryta otázka, kdo vlastně vraždí člověka. Třeba v románu Dona DeLilla Cosmopolis, který je o odlidštěném světě, v němž dnes žijeme, respektive prožívá ho newyorský podnikatel, marně vzpomínající na dobu, kdy se ještě nestal součástí trhu.

Haruki Murakami ve dvou knihách románu 1Q84 se také snaží vyprávět o touze muže a ženy zůstat člověkem. Osm set stran čtení, které zve ke Knize 3 onoho celku, jež vyjde podle plánu v už zmíněném Odeonu v září 2013, se možná dostane do výčtu literárních událostí příštího roku.