Hlavní obsah

Náruživý botanik Petr Hrbáč píše básně

Novinky, Salon

Petr Hrbáč je profesí lékař, v soukromí nadšený botanik (zabývá se floristikou cévnatých rostlin, zvláště rodem Rubus) a japanolog. Je autorem šesti básnických sbírek, občasným recenzentem a esejistou. Verše zde uváděné jsou z letošního roku a publikovány jsou poprvé.

Foto: Magistrát města Plzně

Mezi jednotlivými indexy nechybí například dlouhodobá nezaměstnanost, procento zastavěné plochy, zemědělské půdy, lesů a vod, průměrný důchod atd.

Článek

Ve verších se projevujete jako "brněnský chodec". Je pro vás Brno místem, ke kterému se vztahujete, kterému se vyznáváte, k němuž máte tak silný vztah, že se z něj musíte vypsat?

Vyrovnávat se s Brnem "tvorbou" nepotřebuji. Což souvisí s tím, že jsem do něho příliš vrostlý, a pokládám tedy za samozřejmost, že městské motivy pro mne budou vždycky "brněnské". Ale četbou i jakýmsi cestováním jsem si Brno rozostřil a rozplemenil do širšího a neurčitějšího městského prostoru, který má přesto vždy shodné vlastnosti, zhruba vyčenichatelné mezi Brnem, Vídní, Prahou a Istanbulem.

Báseň Příjemný úpadek v postarších ulicích Brna je mimo jiné odrazem touhy po voňavé kávě, ale i potřeby dozvědět se, co je za vůní, za zvukem splachující, očišťující vody, za mrknutím dětského pohledu, který vidí a poznává: tady, za plotem, ve městě, mezi obry a berany. A mezi matkami.

Ukázky z textů Petra Hrbáče

Příjemný úpadek v postarších ulicích Brna

Nejsou to paláce, ale ani obyčejné domy.

Budí dojem, že i potkani si pod nimi

volí své biskupy.

Květiny jako srknutí atomové energie,

jako repelentní dráty

ovíjejí vlhká úpatí a divně síří

čuránkové sklepy,

v nichž číhá mečová tma.

Oči odolných stařen

nutí houpací křesla k pohybu

v rozlehlých, starých bytech.

Stařeny čtou ruby dávných novin.

Umět přečíst rub novin

je nejvyšší umění

dosažitelné teprve

těsně před shledáním

se zplesnivělými předky.

22. 6. 2004

Okna v nádražní hale

Schůdky vagónu vedou taky do čekárny.

Ale ona je volná, mezi špinavými okny

staře bublá,

nikdo v ní nečeká, zvolil si ji rum,

prorok rozpraskaných zdí.

Všichni spěchají, přijeli,

jenom já si prohlížím

veliký zvuk

nádražního pádla.

A je tam ještě něco o rubu novin a starých ženách. Myslel jsem tím čirou poezii, která znamená: vytržení, nadšení i smutek a bolest zároveň. Radost z nesmyslnosti. Aby byla poezie, musí být taková radost z nesmyslnosti provázená nadějí. Protože naděje je nesmyslná. Nebo přinejmenším špatně vysvětlitelná. Mám na mysli takovou naději, která pomine, jakmile začneme vysvětlovat, proč má smysl.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám