Článek
V podzemí, v chladu a ve zlatavém šerosvitu působí levitující obrazy, které kurátor rozvěsil po stěnách i pod snížený strop, spíše jako náboženské kultovní symboly. Symboly, na kterých je hlavním božstvem žena (muž se objevuje spíše jako doplněk celkové harmonie světa). Načeradský ji chápe jako archetypální matku rodu, objekt sexuální touhy, silnou válečnici i křehkou bytost schoulenou do sebe sama.
Výstava Jiřího Načeradského prezentuje téměř padesát velkoformátových olejů.
Ačkoliv mají jeho dámy vyšpulené zadnice, hrotitá ňadra, široké boky a hlavy jako marťani, přesto z jejich zobrazení cítíme určitou posvátnou úctu. Malíř je nezesměšňuje, neironizuje jejich ženskost, spíše ho interesuje pracovat s tvary, které akcentují jejich mírně lascivní vyzývavost.
Výtvarně vychází z kubismu, surrealismu, fauvismu, komiksu, pop artu i street artu. Zajímá ho také výrazná barevnost (možná inspirovaná jeho pařížským tvůrčím pobytem), ale také plastické možnosti barvy.
Klade ji často v tak silných vrstvách, že figury najednou začínají z plochy plátna vystupovat do prostoru. Mnohde pak působí zpracované téma jako reliéf. Díky tomu dociluje tvůrce velké působivosti a je schopen přesvědčit pozorovatele, že sleduje sice fantaskní, ale přesto hmatatelný svět.
Kurátor výstavy rozvěsil obrazy v podzemí po stěnách i pod snížený strop.
K lepšímu pochopení vzájemné koexistence obrazu a prostoru pomáhá i fakt, že jednotlivé popisky nejsou těsně u obrazu, ale vedle na zdi nebo sloupu. Návštěvník tak musí stále obracet hlavu a konfrontovat sám sebe i ten který olej s okolní rozlehlostí.
Díky tomu si najednou začíná uvědomovat, že on sám, muži i ženy vyobrazení na plátnech představují jen zacyklený mikrokosmos, charakterizovaný určitou estetickou formou. Ovšem ten skutečný svět je tam nahoře mimo platónskou jeskyni.