Článek
Autora, jenž pracoval mimo jiné coby fotoreportér magazínu Mladý svět a jeho žánrový rozptyl byl opravdu velký, vždy zajímal člověk a jeho obrazový příběh. Pomáhal mu v tom i fakt, že původně studoval na FAMU filmovou kameru, tudíž se na svět kolem sebe nedíval pouze jako fotograf, ale dokázal v něm vidět děj, jejž posléze zamrazil a prezentoval na jednom obrázku.
I když ho, jak bylo výše uvedeno, zajímali především lidé a jejich mikrokosmos, v případě projektu Domovy udělal výjimku. V interiérech pokojů, ložnic či na dvorcích je lidská přítomnost naznačena pouze v druhém plánu. Autora zajímá duch místa, tedy genius loci. V římské mytologii to byl bůžek ochraňující určité místo. Býval zobrazován jako had či figura s rohem hojnosti.
Fotograf ho díky svému objektivu naopak viděl v jednotlivých, dávno zapomenutých a zaprášených věcech. Ty přestaly sloužit svému původnímu účelu a staly se z nich muzejní exponáty. Přesto je v nich stále zakleté určité tajemství.
Když se člověk dívá na snímek s Leninovým telefonem, lampou a novinami na stolku, musí ho napadnout, kolik revolučních výnosů či příkazů k popravám prostřednictvím aparátu asi poslal do světa. Nebo jestli na opuštěné židli na dvorku před chátrajícím domem seděl spisovatel Hrabal a hleděl až tam někam za hráz věčnosti, případně o čem přemítal sesazený císař Napoleon, když usínal na posteli s nebesy uprostřed ostrova Elba.
Při pozorném prohlížení jednotlivých fotografií se přece jen lidské přítomnosti dočkáme. V rodném domě ruského spisovatele Tolstého stojí v jeho pokoji u dveří děžurná v zástěře a šátku. Jako by tam vrostla do země již za dob spisovatelova života.
Obrázky domovů významných osobností se ve své podstatě neliší od těch našich. Předměty denní potřeby užívají mnozí. Fotograf Hucek tak vlastně ukazuje, že lidé jsou si rovni.