Hlavní obsah

Michal Dvořák: Vivaldi byl první skladatel filmové hudby

Právo, Jaroslav Špulák

Michal Dvořák byl od konce 80. let do roku 2003 členem skupiny Lucie. V poslední době se ale proslavil jinými projekty. Pro Českou televizi připravil sérii kulturních dokumentů Pandurango a nyní vydává spolu s Jaroslavem Svěceným album Vivaldianno, na kterém jsou moderně upravené kompozice barokního skladatele Antonia Vivaldiho.

Foto: Foto archív , Právo

Michal Dvořák by projekt Vivaldianno rád dostal na pódia.

Článek

Začal jsem na něm pracovat asi před třemi lety. Dělal jsem muziku k celovečerním filmům a prolínání klasiky a moderní hudby jsem při tom používal. Bavilo mě to. Potom jsem dostal zakázku od Red Bullu, chtěli udělat „honosnou klasickou hudbu v moderním hávu“.

Bylo to pro mezinárodní show barmanů a já k tomu použil Vivaldiho. S Jaroslavem Svěceným a Radimem Hladíkem jsme nahráli tři věci a já si myslel, že se nad tím zavřela voda. Odjel jsem natáčet Pandurango a na Vivaldiho zapomněl. Jarda Svěcený ale pustil naši nahrávku lidem ze společnosti Sony Classics, u které má jako jediný český interpret klasiky vydanou desku. Byli z toho prý nadšení a pozitivní odezvy pokračovaly, i když nahrávku pouštěl na zájezdech po celém světě dalším lidem kolem klasické hudby.

To tedy byla jasná výzva...

Já to přesto nebral moc vážně. Dokončil jsem všechno kolem Panduranga, což se z půlroku protáhlo na rok, a když jsem si chtěl konečně odpočinout, ozval se Jarda, abychom na Vivaldiannu začali dělat.

Zpracovat po svém různé skladby není nic nového. Poslouchal jsi podobné pokusy svých kolegů z branže?

Na cestách po světě jsem potkal spoustu muzikantů, kteří spojovali všechno se vším a používali k tomu různé nástroje. Někdy to bylo příšerné až zavrženíhodné, jindy zase skvělé. Práci s Vivaldiho skladbami jsem častokrát slyšel u nás v Čechách.

Znám nahrávku, na které někdo pustil automatického bubeníka, do toho začal hrát na housle a měl pocit, že to bude někoho zajímat. Říkal jsem si, že není možné, aby to u lidí prošlo.

Jak by Vivaldianno vypadalo, kdybys po světě necestoval a nechystal Pandurango?

Úplně jinak. Bylo by to zřejmě spojení klasiky s art rockem. Jsem obdivovatelem Pink Floyd, ELP, Manfreda Manna, Ricka Wakemana a jiných artrockových velikánů. Po zkušenostech z cest jsem si ale začal vymýšlet takové věci, jako je spojení Vivaldiho s brazilsky znějícím karnevalovým bubenickým orchestrem. Když jsem to řekl Jardovi Svěcenému, sdělil mi, že jsem se zbláznil. Dnes je to jedna z jeho nejoblíbenějších věcí.

Není od muzikanta drzé sahat na léty prověřenou tvorbu Vivaldiho?

Tuhle otázku si pokládám celou dobu, co na projektu dělám. Je to odvaha, to ano. Ovšem trendem moderní doby jsou remixy a coververze. Když je děláš na skladby žijících muzikantů, můžeš to s nimi konzultovat.

S Vivaldim to už nejde. Snažili jsme se to udělat tak, jak by podle nás své skladby napsal dnes, kdyby měl k dispozici technické vymoženosti doby a nové nástroje. Chtěli jsme tu jeho energii umocnit.

Objevil jsi během práce na Vivaldiannu něco nového?

Vivaldi má ve svých zápiscích v partiturách, které jsem studoval, popsané vysloveně filmové scény. Stojí tam například „končící lidová slavnost nad ránem, opilci se válí ve škarpách, slavíci vesele zpívají“ a podobně.

Když si jeho skladby poslechneš a znáš ty zápisky, zjistíš, že vlastně psal hudbu k filmu. Byl první filmový skladatel vůbec, i když byl film objeven až mnohem později.

Řekni mi ještě, jestli se ti někdy zasteskne po skupině Lucie.

Minulý týden jsem byl na Metallice. Viděl jsem obrovské pódium a vzpomněl si na to, jak jsme kdysi s Lucií hráli před Rolling Stones. To jsou věci, které nikdy nevymizí z paměti, byl to jeden z mých nejkrásnějších hudebních zážitků.

To, co jsme s Lucií dokázali, bylo na české poměry opravdu velké. Na tuhle kapelu proto vzpomínám strašně rád. Ačkoli paradoxně musím říct, že jsem rád, že jsme se v roce 2003 rozešli. Díky tomu jsem mohl dělat na projektech, k nimž bych se asi kvůli vytížení v Lucii nedostal.

Reklama

Výběr článků

Načítám