Martin Vopěnka se zamýšlí nad apokalypsou i nadějí

Autor mnoha témat soustřeďujících se na nitro člověka se rozhodl jít dále než v předcházející próze Nová planeta. Opět se objevuje motiv rozdělení lidstva na vyvolené a plebejce, kdy otec vypravěče Marka, bratra zavražděného mesiáše Eliho, patřil k ochrance Doživotního. Doživotně jmenovaného prezidenta Středoevropské federace. Proč volit znova, když máme toho nejlepšího? Píše se však počátek 22. století, kdy díky technologickým hrátkám vědců i podnikatelů země ztrácí vodu, a nakonec i její lidé schopnost rodit děti.

Vopěnka dovádí do relativního absurdna tendence současných společenských a ekonomických pohybů. Ze severu, kde se už nedá žít, se na jih řítí hordy Norů, muslimové jsou vražděni, Osvobozenecká armáda mladých se staví pochopům Doživotního. Sečtělejší čtenáři si možná připomenou román Prorok Eduarda P. Martina, který se vydal po stopách znovuzrozeného Ježíše díky kódu DNA. Budoucí Vopěnkův mesiáš se však narodil v Holešovicích, a přesto prostým slovem vystihujícím bolest lidí v neklidné době, hledajících budoucnost, dokázal oslovit téměř každého.

Vopěnka zvolil metodu vzpomínek Marka, který si jako dvaasedmdesátiletý vybavuje dětství s Elim, růst jeho proslulosti i mučednickou smrt v Dubrovníku v roce 2135. Vztah s dívkou Natálií, narozenou právě v roce bratrova skonu, dává příležitost k vyslovení všech dobrých i záporných emocí zmítaných lidmi. Láska i zášť, přejícnost i závist.

Zvláštní role patří snaze rabínů židovského národa zjistit, jak se stalo, že právě Eli oslovil tolik lidí. Autor, připomínající už v několika knihách své židovské kořeny, ukazuje, že vyvolenost sebe samého může být odvrácenou tváří arogance těch, kdo si myslí, že mají doživotně patent na moc.

Nevelké kapitoly i střídání současného děje se vzpomínkami pomáhají ke čtivosti i spádu celého vyprávění. Kdo by hledal popis dobrodružného života, bude zklamán. Kdo se však chce zamyslet nad sebou, nad možným zítřkem, a nadějí, bude inspirován.