Článek
Když jste se vracel jako herec do vinohradského souboru, bylo to už s myšlenkou na post šéfa uměleckého souboru?
Ale vůbec ne, já jsem se prostě v určitém okamžiku rozhodl skončit s úředničinou a zkusit zase něco jiného. Dokonce jsem v první fázi ani nemyslel jen na divadlo, protože to pro mě není posvátným posláním, ale jen jednou ze zajímavých oblastí. Rozhodoval jsem se mezi několika možnostmi, mezi nimi byla také televize, ale třeba i vysoká pozice na ministerstvu kultury nebo nezanedbatelné místo v týmu jednoho z prezidentských kandidátů. Dostal jsem nabídku i ze soukromého sektoru. Je samozřejmě příjemnější zvažovat několik variant, než kdybych se chytal jako tonoucí jedné jediné možnosti.
Nakonec převážilo divadlo a já jsem rád. Vrátil jsem se jako herec do hry Patricka Marbera Howard Katz, která rezonuje s mým momentálním životním pocitem. Teprve poté se ukázalo, že Jiří Menzel už se nadále nechce nutit do šéfování Divadla na Vinohradech, pro které asi nebyl uhněten, a vedení divadla mě oslovilo s nabídkou na tuto funkci.
Jenže je rozdíl, když se vracíte do divadla jako kolega ze šatny nebo jako šéf. Mohou nastat i stresující situace...
Zatím jsem se s tím nesetkal, ale vím, že se takové situace vyskytnou. To je riziko šéfovského postu, na kterém ale nijak nelpím. Beru ho jako příležitost něco změnit, ale zároveň se jako šéf nenechám v rozhodování svazovat ohledem na to, že se třeba po pár letech vrátím mezi kolegy do herecké šatny. Já už jsem sestup z podstavce dolů na chodník zažil a mohu ho každému doporučit: je to poučné a zdravé.
Co chcete jako šéf dokázat?
Byl bych rád, kdyby z divadla postupně zmizely věci, za které je dnes kritizováno, a kdyby se mu vrátila ta nejvyšší prestiž, kterou jsem tu jako mladý herec zažil. Menší korekce se dají udělat za rok, uvést v život dlouhodobější trendy je práce minimálně na pět let.
Vinohradské publikum je svému divadlu věrné bez ohledu na to, co a jak se mu předkládá. Nebojíte se, že když s něčím pohnete, ztratíte minimálně část publika?
Samozřejmě že jako šéf nechci ztratit jediného diváka. Možná jsem snílek nebo přílišný optimista, ale já si myslím, že každý divák, ať má vysokoškolské tituly nebo nedodělanou devítiletku, pozná, jestli představení obsahuje kvalitní pracovní investici. To zní hrozně výrobně, ale radši budu výrobní než příliš bohémsky přibližný. Divák se nemusí potkat třeba s žánrem hry, ale nikdy nesmí mít pocit, že se mu nabízí něco nekvalitního, odbytého, zkrátka to, čemu se česky říká šmé.
Všichni víme, že na Vinohrady se chodilo hlavně na televizní herecké hvězdy, ale mám dojem, že tahle doba už je z několika důvodů pomalu pryč. Ale abych se vrátil k otázce: nerad bych ztrácel věrné publikum a stejně tak bych byl rád, aby se vrátili ti, kteří sem v posledních letech přestali chodit. Máme dluh hlavně vůči mladým divákům.
Ti sem asi nepřijdou jen na bezproblémové komedie...
Komedie jsou různé a když mají nápad a švih, tak proč ne, zvlášť když se publiku nepodbízejí a ctí žánr. Ale vedle toho musíme nabídnout i divadlo velkého tématu, klasiku i současnou hru. Ta má v tomto divadle své limity, pro mě vymezené třeba právě Marberovým Howardem Katzem. Nejsme domem pro coolness dramatiku, už proto, že mladí herci ji třeba na DAMU dovedou hrát líp, tak, jak je napsaná pro jejich generaci.
Vedle velkého jeviště máte ještě komorní prostor, kde se dá leccos vyzkoušet...
Provoz zkušebny má několik bariér od malého počtu sedadel až k ryze provozním a technickým problémům, což dohromady znamená, že se tam dá hrát jen několikrát v měsíci. Ale časem bych rád i tady vyzkoušel něco jiného, třeba formou happeningu, řada herců tohoto souboru dobře zpívá, maluje. Proč nenabídnout příjemný exkluzivní večer, zkušebna nemusí být jen místem obsahových odpustků. Ostatně mně je bližší, když i sebevážnější myšlenka je sdělována s nadhledem a vtipem.
Řekl jste nadhled. Jsem pamětníkem vašich hereckých začátků a vaše herectví je pro mne vymezeno určitým sebeironickým, skeptickým nadhledem na jedné a dávkou hravosti na druhé straně. Jak se podle vás snáší v herectví intelekt s emocí? Nevede to u vás osobně k přílišnému sebehodnocení?
Ne k tak přílišnému, abych dokázal na tento postřeh kvalifikovaně reagovat. Pauza, kdy jsem nehrál divadlo, i dotek s impulsivním italským herectvím mě v posledních letech vede k větší odbržděnosti a snad i spontánnosti. Méně se zabývám tím, jak to, co hraju, vypadá, méně se pozoruju, cítím se svobodnější. Docela rád bych si tohle zachoval, i když se přitom dá velmi svobodně padnout pěkně na ústa. Jako divákovi mi totiž vadí víc, když herec hraje nedomrle, než když do něčeho občas vrazí. Obecně se dá říct, že český herec má úžasný smysl pro detail, ale méně vnímá celek a stydí se za cit. Možná to platí pro tuto společnost obecně.
Proč se podle vás stydíme za emoce?
U nás jsou lidi odmalička vychováváni k tomu, aby se za cit styděli, hlavně muži - "kluci přece nebrečí". Český mužský, když jde z kina, tak nepřipustí, aby měl zarudlé oči. To je přece tak nesmyslná představa o mužnosti! A množství konzumovaných destilátů v této zemi svědčí o tom, že to pak čímsi pracně doháníme. V Itálii se chlapák před ženskou i rozbrečí - na jevišti i v životě. Tady je ve společenském povědomí emoce téměř hanlivé slovo. Přitom nepřeberná škála emocí je jedním ze základních znaků, které činí člověka člověkem.
Jaké divadlo má rád Martin Stropnický?
Každé poctivé a políbené. Nejsem fundamentalista avantgardy, nudí mě prázdná sošnost, uspává mě velkohubost, pobaví snobismus. Mám rád autenticitu, protiví se mi pózy všeho druhu, ctím žánr a profesi. Nejsou to, bohužel, samozřejmosti. Je to možná kacířské, co řeknu, ale přál bych si, aby u nás byla mezi režiséry větší konkurence. Alespoň taková jako mezi herci. Užitek by z toho měli všichni, včetně režisérů.
Pro příští sezónu jste si pozval tři zcela nové hostující režiséry. Očekáváte od nich, že budou na herce náročnější a přinesou i svůj nový pohled?
Petr Svojtka je mladý režisér, který už za sebou má výraznou práci. Gozziho Král jelenem v jeho režii vybízí k divadlu plnému fantazie, hravosti, výtvarného vidění. Vladimír Strnisko nastuduje hru irského dramatika Briana Friela Lásky paní Katty jako velkou příležitost pro herectví Jiřiny Bohdalové. Postava Katty je spojením všeho hořkého i komediálního, co v sobě Jiřina Bohdalová má. S režisérkou Lucií Bělohradskou se známe od školy a to, že jsem ji oslovil, aby na Vinohradech uvedla Macbetha, rozhodně není náhoda, ale přesvědčení o jejích kvalitách. Na další spolupráci jsme se dohodli s Petrem Novotným, který bude režírovat hru Krejčovský salón, s níž nedávno v Praze hostovalo Slovenské národní divadlo, Marián Labuda bude hostem v jedné z hlavních rolí i u nás. Jsem příznivcem kontinuity v dobrém slova smyslu, takže v repertoáru najdou své místo i stávající domácí režiséři Jiří Menzel a Jan Novák. Budou se ale pohybovat v jiném kontextu, jiné konkurenci a věřím, že to uvítají.
Po divadle jde zpráva, že jste jako šéf velice pilný člověk. To máte odjakživa, nebo je to vlastnost získaná během vaší diplomatické dráhy?
Pracovitost je cudná vlastnost. Ta okázalá mě nutí přihmouřit oči a lehce zaklonit hlavu. Já sám bych se definoval jako nejpilnější lenoch. Pravda je, že se ve mně perou dva rytmy, dvojí načasování - jako herec chodím pozdě spát, ale zároveň jsem zvyklý ráno vstávat jako na ambasádě. A taky jsem asi perfekcionalista, mám rád, když se věci dělají pořádně, když se nechodí pozdě, když se na zkoušce neztratí spousta času planým klábosením a pracuje se naplno. Prostě nepříjemný patron.
V Itálii se příliš nespěchá, ale tím i nekouká na hodinky, nesprintuje se domů chroupat cokoli nad dálkovým ovladačem. Na klábosení je tam vyhrazený čas přes poledne. V divadle je hranice mezi užitečným perfekcionalismem a vytvářením dobré atmosféry velmi křehká. Ovšem jsou věci, od kterých neupustím, to nemohu. Tím se oklikou vracím k tomu, že tou základní věcí, kterou nepřipustím, je neprofesionalita a obelhávání diváků i sebe. To vede k onomu již zmíněnému šmé. Ať si to zní jako opakovaná trivialita, ale divadlo se musí hrát ozlomkrk, neexistuje titul ani představení - a to mluvím i o reprízách - kdy si můžeme dovolit producírování. Každý z nás musí mít ambici udělat díru do světa. Nerozumím sportovcům, kteří se kladně ohodnotí tím, že získali "pěkné dvacáté místo".
Proč ne?
Aspoň někde v duchu musíme přece mít vždycky ambici doběhnout první. A že je to nereálné? Kdo to řekl? Co když těch devatenáct před námi hrůzou uklouzne...