Hlavní obsah

Márquez: Láska je náhoda, štěstí i vášeň

Právo, František Cinger

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Na paměť mým smutným courám pojmenoval mistr magického realismu Gabriel García Márquez svou zatím poslední prózu, kterou dopsal v květnu 2004 po první části svých pamětí, nazvaných Žít, abych mohl vyprávět.

Článek

Spisovatel, který získal v roce 1982 Nobelovu cenu "za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace", si tentokrát zvolil takřka realistický příběh lásky starého muže k mladé dívce, která teprve vyzrává v ženu.

"V roce devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou," říká hned v první větě Márquezův hrdina. Je to novinář, který po čtyřicet let přispíval do bolivijského deníku El Diario de La Paz, hudební kritik, jenž píše do nedělníku populární sloupek. Protože je to muž, který hledal po desetiletí potěšení v náruči přelétavých a prodejných žen, dárek k narozeninám si vybere u Rosy Cabarcasové, majitelky jednoho veřejného domu.

Po řadu nocí tu vídá v odděleném pokoji mladou dívku, okouzlující, zcela nahou, zahalenou jen spánkem. Může se pouze domnívat, jak se jmenuje, a tak ji nazve Delgadina, podle písně "Delgadina v lůžku leží, andělé ji obklopují", kterou jí zpívá.

Tentokrát se Márquez vyhnul dramatické fresce

Kdo by nyní od Márqueze očekával další velkou fresku spojující lidské osudy s historickými událostmi, jako byly romány Sto roků samoty nebo Podzim patriarchy, dramata společenská stejně jako rodinná, jako byla Láska za časů cholery, bude nesporně zklamán. Kdo si chce pochutnat na Márquezově jazyku, přetlumočeném Blankou Stárkovou s citlivým ohledem k hrdinově věku i profesi, najde v novele, maličko přesahující rozsahem jeho Kroniku ohlášené smrti, osobitý půvab.

Roztomilý je například obrázek kolegů z redakce, kteří mu blahopřejí k jubileu. Hrdina začínal kdysi s jejich otci a s překvapením sleduje, že synové se od nich nijak zvlášť neliší.

Unavený životem napíše sloupek, že jako autor končí. Žádné přemlouvání nepomáhá. A paradoxně za něj rozhodne nenáviděný cenzor, sloupek na rozloučenou nevyjde.

Láska k neznámé dívce ale autora náhle inspiruje k napsání dalšího a sloupky v podobě milostných dopisů najednou získávají nebývalou pozornost čtenářů. Láska je náhoda, štěstí, spalující oheň žárlivosti, to vše je zřejmé nejen zamilovanému muži, ale i čtenáři. "Nemylte se, neškodní blázni předbíhají budoucnost," říká Márquez ústy šéfa novin a je to jedna z rozkošných průpovídek, které činí z milostné novelky čtení přesahující toto téma.

Gabriel García Márquez: Na paměť mým smutným courám

Gabriel García Márquez

Narodil se 6. března 1927 v Aracatace na karibském pobřeží Kolumbie. Zájem o literaturu a film spojoval s novinářskou činností, která ho jako dopisovatele kolumbijských a jiných latinskoamerických periodik dovedla do řady zemí Ameriky i Evropy.

Psal reportáže a filmové kritiky, v Římě studoval režii. Nejproslulejší jsou romány Sto roků samoty (1967, česky 1971), Podzim patriarchy (1975, 1978) nebo Láska za časů cholery (1986, česky 1988). Z linie jeho tvorby vybočil biografický román Generál ve svém labyrintu (1990, česky 1995) o Simónu Bolívarovi.

Odeon, Euromedia Group, přeložila Blanka Stárková, 112 stran

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám