Malíř Jiří Houska: Nehledám nějaká odůvodnění ani filozofii

Houska pochází z umělecké rodiny, vystudoval AVU a má rád nadčasové motivy. Kromě toho skládá hudbu, a i když sám byl nedávno ještě student, v roli učitele jej můžete potkat v umělecké škole pro veřejnost Niny Mainerové.

Vždycky mě zajímala realistická malba, takže jsem měl po Hollarce jasno. Navíc jiný ateliér tohoto typu tam tehdy nebyl. Na Beranově ateliéru bylo zajímavé, že většina studentů u něj zůstala celých šest let, nepřecházeli jinam, jak se to běžně děje.

Asi tím, že ostatní profesoři realistickou malbu nedělali nebo k ní neměli takový vztah. Taky nám vyhovoval způsob jeho výuky. Samozřejmě jsem s ním ve všem nesouhlasil, ale byl jsem rád, že k dílům vždycky říkal objektivní připomínky. Dokázal problém stručně vystihnout. Naučil mě, jak chápat propojení barev, co to je rukopis, navedl mě i k tomu, aby měla malba aktuálnější náboj, aby to nevypadalo jako ze starožitnictví. Říkal, že umění neexistuje ve vakuu.

Pro mě je to přirozený způsob vyjadřování, nehledám nějaká odůvodnění ani filozofii. Lidé malují a kreslí od pradávna, prostě tvoří proto, že jim to z nějakého důvodu vyhovuje. Malba mi sice umožňuje dostat se do hloubky, ale že bych o tom mluvil jako o explozi myšlení, to ne. Jsem konkrétista, maluju náměty, které mě přitahují, nehledám v tom další symboly.

Párkrát jsem měl tendence pracovat víc s materiálem a obrazem na hranici objektu, takže jsem používal plátna roztrhaná nebo prožraná od myší, ale to byla spíš jen taková odbočka. Dneska malíři řeší, jestli jsou víc konceptualisti, nebo nejsou. Kdyby dnes dělal Caravaggio svůj cyklus, označili bychom to za koncepci, i Škrétův Pašijový cyklus by dnes byl koncepční dílo nebo projekt na grant.

Myslím, že jo. Líbí se mi, když není obraz přebarvený a přelíbezný. Mám tendenci směřovat k šerosvitné poloze, nikdy v malbách nemám přemíru světla, což je asi dáno tím, že se dobře cítím v noci. V rukopisu člověka se hodně odráží jeho povaha, u mě je to někdy mísení určité divokosti, zároveň ale odpovědnosti. Snažím se o to, aby měly obrazy alespoň náznak nějakého vtipu, který nemusí být prvoplánový. Rád hledám psychologii portrétu, individualitu a naturalistickou realitu.

Člověk. Přitahují mě takzvaně obyčejní lidé, pan profesor Beran je pojmenoval českou groteskou. Na člověka se dívám jako na živočišný druh v jeho přirozeném prostředí, u krajiny mě zase přitahuje její původní forma, prales, kde není moc znatelná stopa člověka. Vyhledávám místa, kde nejsou pařezy, kde strom přirozeně spadne a pak z něj vyroste nový. Ty nejlepší pralesy jsem našel v Čechách, kolem naší chalupy na Sedlčansku, kde je krajina tak rozmanitá, že tam v zimě najdete náměty jak z Aljašky a v létě tam máte Amazonii.

Zkusil jsem si obojí, a každé má něco do sebe. Fotky musím používat proto, že díky tomu můžu zachytit věci, které bych jinak namalovat nemohl. Nemám dokonalou fotografickou paměť, abych mohl dynamické věci zachycovat z hlavy, to umělo jen pár umělců v dějinách a i tam je někdy vidět, že by jim fotka leckdy pomohla.

Malba živého modelu má zase své výhody, co se barevnosti týče, člověk na živo všechno vidí lépe, ale při delší práci hrozí riziko strnulosti, pak by to mohlo vypadat jako klasicistní malby dělané podle soch. U práce v plenéru je zase moc proměnlivých faktorů. Někdy je to trochu překvapení, jak to dopadne. Chodím na dost nepřístupná místa, kde jsou všemožní komáři a klíšťata, navíc se mění počasí a na některých místech, kdybych si rozložil stojan, bych byl po půl hodině kleslý v bažině po kolena. To by se nemalovalo moc dobře.

Od dětství mě zajímá paleontologie, vývoj života i paleoklimatologie včetně toho, jak by to na Zemi mohlo vypadat v budoucnosti. Další velkou zálibou je kryptozoologie, obor, který se zabývá neobjevenými a tajemnými zvířaty, což nemusí být jen lochneska nebo sněžný muž. Fantastický je třeba Mokele-mbembe, což je tvor popisovaný jako menší dinosaurus. Zajímavé je, že první zprávy o něm se objevily už v 17. století od misionářů, tedy dávno před tím, než dinosauři byli vědě známí. Vzrušující je také představa, že by ještě mohli přežívat ve volné přírodě, v odlehlých oblastech sibiřské tajgy, poslední mamuti.

Ano. Burian je podle mě mistr nad mistry a dodnes není zcela doceněný. Je považovaný za mistra rekonstrukce a ilustrace, vynikající je i po malířské formě. Jeho rukopis je naprosto suverénní, není v něm žádné tápání. Ohromně předběhl dobu, některá zvířata zobrazoval tak, jak se zjistilo za desítky let, že by měla vypadat. Uvědomil si, že ti velcí dinosauři musejí mít nohy pod tělem, i když v té době byli zobrazovaní s nohama vedle těla jako krokodýli a ještěrky. Jenže při té hmotnosti by je nohy neunesly. Škoda že nežil dýl, aby dneska zobrazil ty opeřené dinosaury.

Přemýšlel jsem o sérii přežívajících mamutů, o kterých mluví Jakuti a další etnika, nebo o cyklu ňader. Nakonec jsem se rozhodl, že udělám spojený cyklus, který se bude jmenovat Ňadra a mamuti. V některých obrazech se oboje propojí. Plánuju třeba autoportrét, jak fotím živého mamuta. To je moje vysněná situace, která se asi nikdy nevyplní, pokud je nevyklonujou.

Záleží, jak se pojmou. Já si je udělám po svém. Až namaluju ňadra a mamuty, chtěl bych se pustit do postapokalyptické série. Chtěl bych vyjádřit myšlenku, že když se podaří vyklonovat mamuty a někdy v daleké budoucnosti třeba i dinosaury, je možné, že to bude to jediné, co po lidstvu na Zemi zbude.

Takové druhy by se pak tady mohly procházet dávno potom, co budou zbytky naší civilizace zaváty. Zrovna tak, jako třeba mohly existovat civilizace v průběhu poslední doby ledové. Pokud tehdy někde civilizace vznikla, tak v nížinách a ty jsou dneska hluboko pod mořem, kde se stopy hledají velice těžko. Těch Atlantid mohlo být několik…