Malíř Jaroslav Paur: solitér, který vzhlížel ke hvězdám

Měl totiž pro tvůrce naprosto klíčovou úlohu. Celý život se zajímal o astronomii, a to, že se jím díval ke hvězdám, ho inspirovalo. Dalším inspiračním zdrojem bylo pro něj město. Zřejmě to souviselo s tím, že se narodil blízko Kladna, kde o sugestivní atmosféru industriální džungle nebyla nouze.

„Výstava je retrospektivní, snažili jsme se představit Paurovu tvorbu od začátku 40. let do konce 80. Je řazena do šesti tematických celků a každý z nich má název vystihující danou etapu. Je koncipovaná po jednotlivých dekádách a obsahuje sto čtyři obrazů ze soukromých i státních sbírek,“ uvedl o koncepci expozice její kurátor Milan Dospěl.

Zájem o výtvarnou oblast se u něj projevoval už od mládí, ovšem z počátku to pro syna horníka na profesionální kariéru nevypadalo. Vyučil se totiž u pražského železářského velkoobchodníka a posléze u něj pracoval coby aranžér, později na Kladně jako úředník. Přesto se odborně vzdělal u profesorů Ivana Kulce a Miloše Maliny, kteří dvacetiletému mladíkovi dali především řemeslo a základní návyky.

Po válce nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Jakuba Obrovského. Od začátku však tíhl k modernistickému pohledu na svět, vycházel například z kubismu a posléze civilismu.

Příklon k moderně je patrný už na Paurových figurativních tématech ze 40. let. Souvisela s tíživou dobou, náboženská témata byla často pojímána jako určitá duchovní opora. Proto olej Ukřižovaný nemá typické christologické rysy. Zobrazuje mladého člověka a v jeho utrpení se odráží symbolika mladé generace s válkou za zády.

Vedle něj visí na výstavě ženský akt Žena před zrcadlem jako protipól. V jeho případě má tělesnost evokovat krásu a smyslnost coby tu lepší stranu světa.

V rámci dvou studijních pobytů v letech 1946 a 1947 se dostal do polského hlavního města. Destruktivní kulisy vybombardované Varšavy ho zároveň ohromily i hluboce zasáhly. To byl zásadní moment, kdy se rozhodl, že se s tímto fenoménem vyrovná výtvarnou formou. Cyklus obsahuje asi čtyřicet obrazů a na výstavě je jich patnáct. Ideově nesouvisí s tehdejším tendenčním uměním, protože autor zvolil moderní a nekonvenční výtvarný jazyk blízký estetickému jazyku Edvarda Muncha, Archilla Gorkyho nebo Joana Miró. Jsou to moderní obrazy pracující s cílenou deformací tvarů, aby tím akcentoval duchovní i hmotnou devastaci místa. Sám byl překvapen, jak to rezonovalo ve společnosti, a to tak, že dokonce obdržel vysoký polský řád Polonia restituta.

V 50. letech se snažil od tohoto výtvarného stylu odpoutat a začal experimentovat. Dotkl se také socialistického realismu. Oleje Důl u Kladna či Periferie však mají i přes určitou budovatelskou esenci moderní plasticitu a dynamiku.

V roce 1959 se Paur dostal do Paříže (rád se do ní později vracel), a to byl začátek další jeho umělecké etapy. Naplno v něm vyklíčil zájem o město jako takové a jeho často na první pohled neviditelnou poetiku. „Tvorba v tom období získala u něj další existenciální rozměr. Přes pařížskou tematiku se postupně dostává k čistě abstraktnímu obrazu. Někde cítíme ještě dotyk reality, ovšem ten se postupem času ztrácí, byť má vždy skutečný základ,“ řekl kurátor Dospěl.

Právě na pařížské tematice je jasně vidět, jak se malířův rukopis proměňoval. Zatímco na oleji Nábřeží z roku 1963 je ještě několik pevných vodítek, například ozdobné zábradlí či koruny stromů, na následujících obrazech se už siluety domů rozpíjejí do jedné šedočerné masy. V druhé polovině 60. let se už z města stává pouze abstraktní symbol vyjádřený geometrickými tvary, často jakoby rozostřenými inverzním oparem. Díky tomu, že promyšleně pracuje s kladením vrstev barev a jejich proškrabáváním, vytváří na ploše dokonalý dojem plasticity.

Po roce 1969 v důsledku nastupující tvrdé normalizace neměl možnost deset let vystavovat. Stále intenzivněji se však projevoval jeho celoživotní zájem o kosmický prostor. Prolínal abstraktní urbanistické motivy s kosmickou symbolikou. Reflektoval i společenskou situaci, především studenou válku a reálnou hrozbu jaderného nebezpečí. Reagoval na to mimo jiné dvěma sugestivními díly Město, kde lidé žijí a Město, kde lidé nežijí. Završil tím svou apokalyptickou vizi zániku světa.

Tvorba Jaroslava Paura je specifická v tom, že rozvíjí tematiku města tak, že není v českém výtvarném prostředí běžná. Autor byl absolutní solitér, a proto jeho dílo nevstoupilo do oficiálního kánonu výtvarného umění, aby se z něj stal vzor pro další umělce.

Je však naděje, že jeho aktuální retrospektiva ho teď pro veřejnost objeví.