Článek
Přestože byl můj otec zručný všeuměl, který si sestrojil hoblovačku, kompresor i svářečku a trabanta by nikdy nesvěřil do rukou automechaniků, já doma nemám ani rozdělené hřebíky a vruty (to ještě rozeznám a pojmenuju) do jednotlivých krabiček podle velikosti.
V autoškole jsem připravil bezesnou noc vyučujícímu, když jsem měl před nastoupenými kolegy na dvoře před garážemi vyměnit svíčku. Jednak jsem netušil, kde je to hejblo, kterým se otevírá cesta k motoru, a pak to překvapení, když ve škodovce žádný motor (alespoň vpředu) nebyl.
Jak zlikvidovat Varšavskou smlouvu
O pár let později, na vojenském vysokoškolském závěrečném cvičení, jsem si z automobilové přípravy vylosoval otázku: Namažte pojezdová kola BVP. Z nabízených roztodivných pomůcek na stole (znáte jistě Boschův obraz Kejklíř) jsem neomylně vytáhl "volejničku", obešel jsem bojové vozidlo a zalil jsem vydatně všechna kola (a že jich tam bylo) jako kytky "před našima okny". Uznáte, že jsem se nemohl stát nezpochybnitelnou součástí vojsk Varšavské smlouvy (taky jsem se nestal).
Proto se nikdy ničemu (technickému) nedivím a vše mně připadá možné. A dokonce si myslím, že oportunita v mém případě není až tak zavrženíhodná. Kdyby někdo přišel s tím, že už je vymyšlen způsob teleportace lidí ze světadílu na světadíl, tak ten vynález ani příliš nepochválím, protože už bylo dávno na čase. Po chvíli se možná přece jen zkušeně zeptám: A kolik to žere?
Smí se, nesmí se?
Dneska už těžko zrekonstruuji, jak jsem se dostal na tuto adresu, nicméně - občas tu pobývám a procházím se Slovníkem čínských autorů a věcných hesel. A předesílám, že jsem rád, že něco takového ve virtuálnu visí.
Hned na druhé stránce dokumentu je poznámka: Tento text byl pořízen soukromou cestou výhradně pro studijní účely a je vytvořen opisem vybraných částí z knihy Jaroslav Průšek a kol. Slovník spisovatelů Asie a Afriky (1. + 2. díl) ODEON, Praha 1967.
Nevím, zda text "pořízen soukromou cestou výhradně pro studijní účely" je nějaká právnická klička, nicméně domýšlím, zda by bylo košer, kdybych teď např. opsal (abych si to užil) hry Voskovce a Wericha a podobně jako v tomto případě bych je umístil do nehmatatelné skutečnosti.
Mám s tím problém, protože různé roviny práv, svobod a nároků se tu mísí, hlásí se o pozornost a o právo, svobodu a nárok na pozornost. Virtuální, "tekutá" realita se totiž stává Chytrou horákyní - je a není, škodí a neškodí, osvobozuje a neosvobozuje, dodržuje a nedodržuje... A my vůbec nevíme, kudy se k ní dostat a kde má vlastně motor.